Miroslav Donutil
"...uprostřed běhu..."




Autor Jiří Vondrák
V roce 1996
vydalo nakladatelství PRIMUS.
ISBN 80-85625-52-0





S J. Skácelem a B. Hrabalem


Setkání s Milošem Formanem v Divadle na provázku

 

Předmluva

 

 

Uplynulo několik let od listopadového "sametu" 1989. S koncem vlády komunistů odešlo ještě něco - celá jedna životní etapa. Pro ty šťastnější to byla etapa kratší, pro ty méně šťastné to byla éra mnohdy celoživotní. Koncem šedesátých let, v čase politického uvolnění a "dětí květin", z potřeby po tvoření, z potřeby po srandě a zpívání a tancování a poezii, z mládí, z těchto a ještě bůhvíkolika důvodů vzniklo divadlo Husa na provázku, později Divadlo na provázku. Na popsání osudů této divadelní legendy by asi jedna kniha nestačila, vždyť tímto divadlem prošly desítky a desítky dnes už slavných lidí. Herci Karel Heřmánek, Jiří Bartoška, Pavel Čmaňa Zedníček, Dáša Veškrnová, Dagmar Bláhová, Mojmír Maděryč, Bolek Polívka a Chantal Poullain, dramatikové Milan Uhde, Ludvík Kundera, Václav Havel, skladatelé Jiří Bulis, či Miloš Štědroň, silák Franta Kocourek a dlouhá řada dalších.
   Tihleti lidé se spolu setkávali nejenom při práci, ale také chodili přes den na kávu do cukrárny U Očků a večer na víno do sekt baru Venuše. Tam bylo možné svého času vidět a slyšet mnohdy docela nahlas - výkvět umělecké bohémy, alespoň té brněnské. Chodívali sem kromě výše uvedených také třeba básníci Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Klement Bochořák, malíři Jan Steklík, Vlastimil Zábranský a Alois Mikulka a taky samozřejmě "Provázci", ať už Zdeněk Pospíšil, František Brustl, nebo Jiří Pecha, Pavel Zatloukal a spousty dalších. A kdyby mohla obě restaurační zařízení vyprávět a vzpomínat, bylo by námětů na další knihy. .
   Nicméně - je jiná doba, jiný čas. Žijeme v tržním hospodářství a mnozí nejmladší diváci divadla, které se zase jmenuje Husa na provázku, si o socializmu nejvýše mohou nechat vyprávět, ta doba je pro ně stejně nepochopitelnou minulostí jako třeba doba předhusitská. .
   Bohužel - Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Jiří Bulis, Franta Kocourek, Zdeněk Pospíšil a mnoho z těch, jež jsem jmenoval, či teprve jmenovat budu, již nežije. Ze sekt baru Venuše je pivnice bez poezie a z kdysi útulné cukrárny U Očků je nepříliš prosperující prodejna keramického zboží. .
   Provázek má vlastní novou budovu a Bolek Polívka vlastní divadlo. Z divadelních nadšenců jsou pánové a dámy v letech, někdejší avantgardní režisér Peter Scherhaufer je dnes proděkanem divadelní fakulty JAMU. Miroslav Donutil se jako první z herců Divadla na provázku stal členem činohry Národního divadla. Dramatik a disident Milan Uhde je předsedou parlamentu, Václav Havel prezidentem... .
   Změnila se toho spousta, ale jedno zůstalo - vstupenky na představení divadla Husa na provázku se i dnes těžko shánějí. Jedním z těch, kteří stvořili médium divadla, jež nezestárlo, byl i Miroslav Donutil. .
   Kolem Mirka Donutila nebyly nikdy žádné skandály. Alespoň žádné velké skandály. Snad to bylo tím, že díky svým zdravotním potížím prakticky nikdy nepil žádný alkohol a tudíž nevyváděl věci, o kterých veřejnost tak ráda šušká. Snad o to lepší byl odjakživa herec. Myslím, že Mirek Donutil byl vedle Bolka Polívky jednou z hereckých hvězd Divadla na provázku, za kterou diváci chodili na každé představení. .
   Mirek toho názoru není, ale já jsem ho ocenil nejvíc ve hře Marka Rozovského Koncert V..., ve které hrál soudruha tajemníka. Tolik podob nejrůznějších lidských slabostí, či vyloženě špatných vlastností, jež Mirek během dvouhodinového hereckého koncertu předvedl s humorným nadhledem a řemeslnou bravurou, to nebývá v silách nikoho jiného, než několika málo bohem vyvolených umělců.
   Napsat o Mirkovi knihu mě napadlo několikrát. Snad prvně to bylo někdy v prosinci 1989, nebo spíš na jaře 1990. Skoro všichni umělci tenkrát, alespoň ti, kteří mohli účinkovat samostatně v bojových podmínkách, jezdili po studentských kolejích a hráli stávkujícím studentům. Byla to krásná představení mající v sobě náladu vpravdě revoluční, plná legrace, polemiky i lásky a účinkovali v nich umělci, kteří by se jinak spolu na jevišti těžko potkali. .
   Nevím, jestli zavolali z divadla mě, nebo já do divadla, ale faktem je, že jsme jednoho dne seděli v mé otlučené škodovce a jeli do Ostravy hrát studentům Vysoké školy báňské. Doňa,jak Miroslavovi říkají všichni jeho přátelé a známí, celou cestu nikoho nepustil ke slovu. Vyprávěl o tom, jak ho spolu s Jirkou Pechou nechtěli policajti pustit na demonstraci na třebíčském náměstí, imitoval Milouše Jakeše i jiné tehdejší politické špičky a my jsme řvali smíchy. Přiznám se, že jsme se ke slovu ani dostat nechtěli. Na VŠB nás čekalo po strop studenty narvané "Véčko" a tři hodiny improvizované besedy s písničkami. V té době bylo radostí všech dělat si legraci z bývalé vládnoucí třídy a jejích představitelů. Činilo se tak všude a činili tak mnozí. Ale ne všichni si dovedli dělat srandu z komunistů s vkusem a na úrovni. Naopak, někteří propadli vkusu davu, který, jak známo, nemívá příliš vysokou úroveň. Humor Mirka Donutila měl úroveň vždycky. .
   Podruhé mě napadlo napsat knihu o Doňovi, když jsme jeli od večera až do rána na jeden zátah do Stuttgartu. Kvůli jednomu či dvěma představením Divadla na provázku v malém divadélku v centru města. Šlo o celkem bezvýznamná představení, za která prakticky nebyl žádný honorář. Mirek v té době už byl uznávanou veličinou činohry Národního divadla, šel z role do role jak v divadle, tak v televizi a filmu. A jel tisíc kilometrů, aby zahrál pro pár desítek lidí za pár marek jenom proto, že to jeho divadlo prostě potřebovalo. .
   A tenkrát v autě, nad ránem, před Stuttgartem jsem si uvědomil další jeho vlastnost, lidskou a uměleckou zároveň. Věrnost. Svojí minulosti, svému divadlu, ale taky své ženě, svým přátelům a všemu, čeho si váží. .
   V této knížce jsem se pokusil přiblížit jednoho z nejtalentovanějších a nejpracovitějších herců dneška. Snažil jsem se "uprostřed běhu" posledních dvou let zachytit jeho názory, slabosti, bolesti, lásky i lidskost a sílu, které provázejí jeho nabitý život. Zpočátku jsem si myslel, že budu pouze popisovat to, co uvidím, uslyším. To se splnilo. Co jsem netušil, bylo to, kolik prožiji krásných chvil v divadlech, kolik krásných a moudrých lidí potkám a snad i trochu poznám. A jak veliké šance naučit se pokoře k lidem a jejich umu, tolerantnosti se mi dostane tím, že se jim naučím naslouchat. Za to jim velice děkuji.

    Jiří Vondrák


Tak tedy na bůhvíkolikátý pokus jsem se v červnu 1994 dostal na poslední předprázdninové představení pražské Violy Pořád se něco děje. Posadil jsem se do první řady na kraj, těsně před malinkaté jevišťátko, na kterém vystupovali v minulosti i současnosti snad všichni velicí herci našeho národa-Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, František Filipovský, Radovan Lukavský, Jiřina Jirásková a obrovská spousta dalších. A tak mně maně přišlo na mysl, zda taky tahle malá scéna není kousek Národního divadla?
   S minimálním zpožděním vyšel na scénu, kde vedle stolku s jedinou židlí stála o zeď opřená obyčejná kytara, hlavní a jediný aktér večera - Miroslav Donutil. Působil unaveně, měl kruhy pod očima, ale tenhle pocit z člověka spadl hned v okamžiku, kdy začal mluvit. Energicky, jako by se na tenhle večer dlouho těšil. A začal takřka tříhodinový maratón povídání o divadle a filmu, vzpomínek na Divadlo na provázku, či na dobu studií na JAMU a také na slavné i zapomenuté postavičky brněnské bohémy. Samo představení by bylo hodno televizního záznamu. Snad se ho Mirek někdy dočká, tolik krásné a láskyplné legrace v jednom jediném večeru by si to mělo zasloužit.

                                                                         

                                                                                                                                                                                                                                Jiří Vondrák 

 


Se ženou Zuzanou a syny Martinem a Tomášem

 

Když se mě na "besedách s umělcem z Prahy" ptávali účastníci čemu jsem se naposled zasmál, vykroutil jsem se elegantně z odpovědi:"Doufám, že jsem se ještě nezasmál naposled."
   Nesměju se totiž příliš často. Jednak jsem tak trochu introvert, jednak sám humor vyrábím a to dá starosti a ty mě zřejmě poznamenaly, takže i když se bavím, nabývá to na mě moc vidět.
   Dneska už bych mohl s čistým svědomím na tu zmíněnou otázku odpovědět jinak:"Naposledy jsem se zasmál v Národním divadle, kde Miroslav Donutil v roli Truffaldina udělal svou pouhou přítomností z klasického Goldoniho zcela moderní komedii a zázračným způsobem rozřehtal návštěvníky důstojné budovy, včetně mne, introverta."
   Že se publikum směje jeho oficírům v Tankovém praporu a v Černých baronech, je dáno už tím, že nedávná minulost je dnes směšná sama o sobě. Potřebovala už jen jistou dávku stylizace, kterou jí Miroslav Donutil poskytl v lékárnicky přesném množství. Goldoniho Sluha dvou pánů je však dnes brán spíš už jako úctihodný odkaz minulosti, a jestliže při něm publikum řičelo smíchem, bylo to tím, že Truffaldina hrál klaun z boží milosti. Vyjímečnost Donutilova talentu jsem si uvědomil právě na tomhle představení.
   Směju se málokdy, ale když už se směju, tečou mi slzy - mám to v hlavě tak nějak propojeno. Tehdy v Národním divadle jsem si už ani nenasazoval brejle a kapesník jsem nedával z ruky. Já, zasmušilej introvert.

Jiří Suchý 

S panem Jiřím Suchým



Převzato z knihy Hvězdy českého filmu IV.
Radana Vítková a Jiří Grbavčic
Vydal Fragment v roce 1998 v Praze

 

 

Miroslav Donutil (7. 2. 1951)

 

Popularita takříkajíc hvězdná se mu dlouho vyhýbala, jenomže Miroslav Donutil si trpělivě počkal. Natočil Baladu pro banditu, zazářil a pro filmové diváky opět zmizel. Tu a tam se objevil v televizní pohádce, třeba jako nedovtipný český Honza (O buchtách a milování), občas v inscenacích brněnské televize. Když přešel začátkem 90. let do Prahy, všechno se změnilo jako mávnutím proutku. Ivan Rajmont mu nabídl angažmá v činohře Národního divadla, kde se vzápětí stal jedním z nejobsazovanějších herců. Jeho filmografie narostla novými tituly, postupem času vešel díky svým veselým historkám prezentovaným v rámci pověstných divadelních autorských večerů a televizních show do povědomí nejširších vrstev diváků a posluchačů jako bavič, přirovnávaný k legendárnímu Vladimíru Menšíkovi. Své výstupy z představení (Pořád se něco děje, Furt ve střehu, Ptejte se mě na co chcete aj.) vydal také na kazetách a CD. V roce 1996 se stal nejoblíbenějším hercem televizní obrazovky, vyhlášeným v anketě TýTý, což zopakoval i následující rok. Další rok mu přinesl také titul nejpopulárnějšího rozhlasového herce.

Titulní role v Čechovově hře Strýček Váňa

 

Narodil se v Třebíči, do školy začal chodit ve Znojmě a většinu svého dětství prožil v Brně. K divadlu měl vždycky blízko, protože rodiče ochotničili, dědeček zas skvěle vyprávěl barvité příběhy a nezapřel smysl pro humor, který vnuk spolu s vypravěčstvím zjevně podědil. Když došlo na povolání, chtěl být novinářem nebo lesním inženýrem, ale středoškolská herecká zkušenost v souboru Debakl a reparát z francouzštiny jej nasměrovaly na JAMU.

Už za studií hrál v brněnském divadle Husa na provázku a po absolutoriu roku 1973 sem také nastoupil. Tady si mohl vyzkoušet své možnosti v nejrůznějších žánrech a diametrálně odlišných rolích - ať už šlo o romantické milovníky, tragikomické a komické postavy (neodolatelné v jeho podání, zvláště pokud jde o ironické sarkasmy) i náročné dramatické úlohy. Bylo jich přes padesát - od starého Karamazova a Sancha Panzy přes Nikolu Šuhaje až po romantického Ríšu z Pohádky máje. "Dělali jsme psychodrama, učili se stepovat, žonglovat. To všechno se mi dnes hodí," vzpomíná vděčně na dvě desítky let strávené na scéně, kterou prošli Zedníček, Bartoška, Heřmánek, Polívka, Veškrnová… - lidé, kteří se ovlivňovali navzájem. "Byla to nádherná doba hledání, kdy jsme táhli za jeden provázek a dokázali strhnout půlku Brna."

Prvního dubna 1990 nastoupil do činohry naší první scény a hned ve velkém stylu - jako strýček Váňa A. P. Čechova. Následoval Šašek z Jak se vám líbí, Je to tak, Chcete-li, Divoká kachna, Židle, Višňový sad, Sen noci svatojánské, Na miskách vah a další. Se svými recitály vyprodal Lucernu, s Truffaldinem z Goldoniho komedie Sluha dvou pánů Národní divadlo na několik let dopředu. Dokonalá schopnost improvizace, skvělá paměť, přirozené klaunovství a přitom umění vtisknout až démonický rozměr nejrůzněji pokřiveným lidským povahám ve velkých dramatických úlohách jej vynesly na vrchol. Snad jen lehkost, s níž se vždy zhostí náročných úkolů, vede tu a tam ke spekulacím o povrchnosti.

Pomineme-li hlavní a dodnes vzpomínanou roli legendárního zbojníka Nikoly Šuhaje v muzikálu Balada pro banditu - Sísově filmové podobě "provázkové" inscenace, nehrál zpočátku ve filmu často. Pod Herzovým vedením vytvořil úlohu katechety v dramatu Zastihla mě noc, Nosatce ve Strace v hrsti, objevil se ve snímcích Postřižiny; Outsider či správná trefa. Filmový comeback tak představovala až 90. Léta. Producent Jiří Ježek mu na ulici nabídl úlohu nadporučíka Růžičky v Tankovém praporu a díky jeho bravurní kreaci totálně armádního blba se zrodila nová filmová hvězda. Donutil paradoxně dosáhl slávy na filmovém plátně v době, kdy ostatní herci začali žehrat na nedostatek filmových příležitostí. Na Tankový prapor navázal obdobnou, ale svébytnou úlohou poručíka Troníka v Sirového Černých baronech (1992), velkou roli představoval doktor Ulrich v Dědictví aneb Kurvahošigutntag Věry Chytilové, pod jejímž vedením vytvořil i titulní úlohu náměstka v její další trpké komedii Pasti, pasti, pastičky (1998). Naivní Otík hlavní hrdina nenáročné komedie Hotýlek v srdci Evropy, sice kritiku nijak nenadchl, její pozornost naopak získal Donutilův pozoruhodný výkon z Kachyňovy hořké komedie Fany či despotický strýc z křehkého festivalového trháku Lea. Jeho herectví můžeme posoudit i na televizní obrazovce v řadě úspěšných inscenací (Rozsudky soudce Ooky; Eine kleine Jazzmusik; Políček 111; Klára a dva páni a mnoho dalších), hlas pak z dabingu zahraničních snímků (seriál Báječná léta, dabuje také všechny filmy s K. Costnerem a G. Depardieuem). A protože Donutilův život množstvím aktivit připomíná dostihovou dráhu, snaží se dopřávat si klidu na Vysočině - na chalupě, kde čerpá sílu při sportu, houbaření a na rybách.


    Z filmu Pelíšky                                Z filmu Pasti, pasti, pastičky
   (Na snímku s Jaroslavem Duškem)   (S Tomášem Hanákem)

Převzato z knihy 77 českých filmových komiků    
Andrej Halada                                                   
Vydala Brána v Praze v roce 1999


Miroslav Donutil

Člověk si musí nabídky srovnat v hlavě, jestli opravdu stojí za to.
Když si je promyslí špatně, způsobí to nenapravitelnou blbost.
Scénář, který se mi od prvního momentu nelíbí, nepřijmu ani za velký honorář.
Pozve-li mě někdo na podnikatelský večírek a chce, abych pobavil lidi jenom proto, že mají na to, aby mě zaplatili, nevezmu to… A stoprocentně platí jedno zlaté pravidlo, které konstatoval Vladimír Dvořák: V televizi se můžete objevit dvakrát do měsíce.
Objevíte-li se tam vícekrát, za pět let vás vyženou.

Devadesátá léta domácím hercům příliš nepřejí. Je málo skutečných režisérských osobností, kteří by herce inspirovali a vedli k maximálním výkonům, je poskvrnou dobrých scénářů, od čehož se odvíjí minimum silných a zapamatovatelných rolí. Česká kinematografie 90. let neobjevuje mnoho nových herců, vyniká to například v porovnání s plodnými 60. lety. Jedním z mála herců, a co se týče komiků, prakticky jediným, kterého právě 90. léta vynesla až na vrchol popularity, je Miroslav Donutil.

Přitom věkem a svými schopnostmi už tam měl být dávno. Vždyť v roce 1978 zahrál přesvědčivě hlavní roli v muzikálu Balada pro banditu; film vznikl na základě divadelní inscenace brněnského Divadla na provázku. V tomto divadle také coby absolvent JAMU, který chtěl být původně novinářem, hrál od počátku 70. let až do roku 1990. Za to, že zůstal podobně jako jeho kolega Boleslav Polívka rodné Moravě a Divadlu na provázku tak dlouho věrný, ovšem zaplatil daň: český film ho v 80. letech prakticky ignoroval. Na rozdíl od Polívky byl stále "jen" dobrým, ale méně známým hercem z Brna. "V Brně nikdy nedosáhnete úspěchu, pokud zůstanete," říká bez iluzí Donutil. "Musíte odejít do Prahy, kde ho získáte. Brno je zvláštní město - touží se stát hlavním městem, metropolí Moravy, a vlastně to podle mě Morava ani není. Bývalo to silně německé město a složením je to prazvláštní komunita, ve které se všichni znají, jsou mezi sebou propojeni a mají všude své známé. Brno je největší maloměsto a Praha nejmenší velkoměsto… Spousta vynikajících umělců, vědců a sportovců v Brně strávila část svého života, ale pak se někam přemístili, a teprve pak se proslavili."

Donutilova slova se potvrdila bezezbytku. Poté, co v roce 1990 přechází do Národního divadla v Praze, utrhne se Donutilovská lavina. Mezi starou gardou Národního září rolemi komediálními i charakterními, ve filmu je obsazován každý rok a sbírá i hlavní role. Počkal si a přišel v pravou chvíli: teď zužitkovává energii i schopnosti nashromážděné z Brna, má dost sil a hraje naplno, je dostatečně zkušený a lidsky vyzrálý. Masové divácké popularity dosahuje díky televizi a vlastním zábavním pořadům Pořád se něco děje, Furt ve střehu, Donutil vás k smíchu, Ptejte se mě na co chcete, já, na co chci odpovím atd. V nich je pokračovatelem bavičů a vypravěčů typu Jiřího Sováka a především Vladimíra Menšíka, tady uplatňuje i své téměř burianovské imitátorské schopnosti.

V roce 1991 a 1992 hraje Donutil skoro identické role ve dvou veselohrách z vojenského prostředí. Nejprve je nadporučíkem Růžičkou v Tankovém praporu natočeném Vítem Olmerem podle románu Josefa Škvoreckého, pak je poručíkem Troníkem v Sirového adaptaci Švandrlíkovy knihy Černí baroni. Oba filmy nepatří k nijak výjimečným, Olmer se nepřiblížil k úrovni Škvoreckého knihy, chyběla autorova ironie, snímek byl příliš vojensky uřvaný. Sirového snímek zase postrádal rychlejší tempo a větší vtip. V obou filmech ale čněl nad průměr především Donutil. Nasupený Růžička a bodřejší Troník jsou výborně zkarikované postavy soudružských oficírů, herec jejich směšnost ještě vypíchl silně zveličenou moravskou dikcí, která působila především v případě kňouravého Troníka z Černých baronů mimořádně komicky (navazoval tu typově i na svého krajana, o dvanáct let staršího Moravana Bronislava Poloczka). Zatímco většina herců z obou filmů se "jen" snažila být v mezích svých hereckých možností vtipnými, Donutil byl opravdovým komikem, jemuž je dán dar celou svou osobností bavit.

Karikaturou byla i další postava, tentokrát šlo o dr. Ulricha z filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Byl to film postavený na protagonistovi Boleslavu Polívkovi, Donutil hrál druhé housle. Zvládl je profesionálně. Právník Ulrich je dostatečně uhlazený a přitom stále obtížněji skrývající nervozitu u toho, že náhlý restituent Bohouš rozhazuje tisíce na každém kroku. Film ovšem patří k nejslabším Věry Chytilové, nad pouhý veseloherní rámec nešel, ani Donutil nemohl předvést víc. Za ještě nevydařenější lze považovat následující Hotýlek v srdci Evropy, další restituenskou komedii, v níž Donutil sehrál hlavní roli Čechoameričana Otíka, kterému spadne do klína nezáviděníhodný objekt v Čechách. Donutil pojal Otíka v jeho neohrabanosti sympaticky a civilně, zbytečně nepřehrával a jen jeho přítomnost také film zachraňovala od kolapsu.

Po důležité a výborně zahrané roli důstojníka v dramatu režisérky Drahomíry Vinhanové Pevnost a po menší roli v Kachyňově melodramatu Fany dostává Donutil další velkou roli. Poskytla mu ji opět Věra Chytilová ve své zdařilejší, satiričtější a krutější komedii Pasti, pasti, pastičky. Vychytralý náměstek ministra (Donutil) společně se sebevědomým architektem (T. Hanák) znásilní stopařku (Z. Stivínová), ta je za to ve spánku vykastruje. Oba muži se pak snaží své ztracené mužství před veřejností utajit. Donutilova postava je ve své nabubřelé důležitosti směšná, herec ale dokáže okamžitě přejít i do druhé polohy, náhle je agresivní a schopný zájmu zachování postavení udělat cokoli. A je to opět Donutil, který je po herecké stránce vytváří vedle vážnějšího Hanáka a Stivínové komický, sarkastický a černohumorný ráz filmu.

Nejlépe z 90. let ovšem vyzněla postava otce Šebka z retrokomedie Pelíšky režiséra Jana Hřebejka, a to z jednoduché příčiny - je to nejen hlavní role, ale je to především scénáristicky dobře napsaná, je tu co hrát. Major Šebek (po nadporučíkovi z Tankového praporu, poručíkovi z Černých baronů a kapitánovi z Pevnosti další voják) po vojensku organizuje své rodině život a je zároveň nadšeným zastáncem lidovědemokratického tábora. Bojuje na všech frontách: Proti imperialismu i rodinné nedisciplinovanosti, proti vlastnímu bratrovi (B. Polívka), s nímž se dětsky trumfuje a předhání, nebo sousedem Krausem (J. Kodet), který komunistický režim z duše nenávidí . Donutil poněkud ubral na žoviální lidovosti, Šebka nehraje jen jako karikaturu, snaží se ho pojmout i z jeho lidské stránky. Stejně jako je protivně vojáckým majorem, je v závěru filmu chápavým otcem, kterému jeho iluze o socialistickém táboře nakonec stejně vezmou Rusové svou srpnovou invazí do Československa. Donutil tu sehrál vynikající partii především s Boleslavem Polívkou, trumfující se nejen jako filmoví bratři, nýbrž v dobrém slova smyslu se hecují i jako dva velcí herci a komici.

Miroslav Donutil je jedním z neoblíbenějších komiků a zároveň bavičů 90. let, přesto ale tak trochu doplácí na zmíněnou úroveň české filmové tvorby dnešní doby. Pomineme-li nekomediální Pevnost, pak jen Šebek z Pelíšků je role zásadnější, v nesporně zdařilé české komedii. Hercům bohužel nestačí být jen vysoce talentovanými, schopnými a mít životní formu - musejí s nimi kráčet srovnatelné autorské individuality, které jim vytvoří potřebné příležitosti. Miroslav Donutil by si určitě zasloužil roli takzvaně životní, svým významem i nadčasovostí srovnatelnou s těmi, jaké dostal Rudolf Hrušínský v Rozmarném létě, Miloš Kopecký v Limonádovém Joeovi, či Boleslav Polívka v Kalamitě. Jak ukázal major Šebek či kapitán z Pevnosti, využít by ji uměl.