6. 8. 2007
Miroslav Donutil: Na divadelní prázdniny si sáhnout nenechám!   (super.cz)
Já vůbec žádnou práci v létě nepřijímám. Pro mě je léto svaté, pro mě jsou prázdniny tabu, tam absolutně žádná práce se do toho nevloudí a o prázdninách všechno odmítám!

Neříkejte, že ve vašem diáři se přes léto neobjeví opravdu žádná práce?
Opravdu se neobjeví žádná práce, kromě té, kterou vykonávám na zahrádce, a ještě nerad. Ale musím říct úplně přesně, že koncem srpna, to znamená 26., což už se nedá považovat ani za prázdniny, neboť je to konec srpna, začínám točit další díl cyklu Tři plus jedna, a tak to už za práci považovat lze.

Jednou z výhod hereckého povolání je bezesporu cestování. V mnoha rozhovorech, Mirku, zmiňujete, že například při svém dvacetiletém působení v brněnském Divadle Husa na provázku jste procestoval víc než třicítku zemí. Vedete si záznamy, kolik od té doby zemí na vašich seznamech přibylo?
Já jsem na ty záznamy docela ujetý, musím říct, takže záznamy mám a od té doby přibylo přesně 27 zemí, takže 57.

Padesát sedm. Míváte cestovní horečku?
Ještě jednou?

Míváte cestovní horečku?
Já jsem vám rozuměl - býváte často v Newyorečku? Až jsem vás považoval za poetu, ale jestli mívám cestovní horečku, no nemívám. Kdysi jsme ji mívali, protože když jsme jeli přes hranice, tak jsme už před těmi hraničními přechody pomalu trpěli, co zase bude, koho najdou, co najdou, jestli projedeme, jestli se vrátíme, jestli nás pustí a tak dále. To už dneska nehrozí, i když v Americe ano.

Bojím se položit další otázku, aby mi bylo rozuměno, protože asi tak špatně mluvím. Cestování letadlem vám tedy na rozdíl od Martina Dejdara, když se podívám na seznam 57 zemí, nedělá problémy?
Ne. Protože si uvědomuji, že cestovat lze čímkoliv a kamkoli a cestujete-li letadlem, je to pořád ještě bezpečnější, než když cestujete autem. Bohužel autem jezdím častěji.

Když v dokumentech České televize přibližujete lidem různé kouty světa společně s Jiřím Bartoškou, jak připraveným jste cestovatelem do té destinace, kam se chystáte?
Musíme konstatovat, s Jirkou Bartoškou, už jsme to několikrát zopakovali, že jsme v mnoha těch destinacích už byli, a tudíž, když nás ti kluci, kteří to celé báječně točí, zvali do různých destinací a říkali nám, no pojeďte s námi na Seychely, pojeďte s námi do Patagonie nebo Nové Kaledonie, tak jsme se na sebe podívali a Barťák říká: „Bratislava by tam nebyla?" Protože nám už se nikam moc cestovat nechce a radši většinou trávíme léto někde tady doma. Já konkrétně na Českomoravské vrchovině. Ale na ty jednotlivé destinace, o kterých s Jirkou mluvíme v těch jednotlivých dílech, jsme připraveni díky výborným scenáristům, kteří píší ty báječné texty, které si jenom drobně upravujeme.

A když jste s Husou na provázku jezdil po těch štacích, tak tam jste se připravoval na ty země a patříte, řekněme, k pečlivým cestovatelům, kteří se připravují na to, jakou historii má to město, jakým jazykem se tam mluví, dokonce se snaží některé základy jazyka naučit?
Tam jsme na tu cestu byli připravováni velmi přesně a pečlivě, protože jsme za prvé měli dramaturga Petra Oslzlého, který nejenom že ovládal už tenkrát dva jazyky a dbal na to, abychom ovládali také minimálně dva, což se většinou podařilo, nejenom že jsme hráli ty hry v různých jazycích, například Brechtovu Svatbu jsme hráli v osmi jazykových verzích, a dodneška, když mě klepnete o půlnoci a řeknete, abych kousek řekl, tak na vás vypálím - (mluví cizím jazykem) - to si pořád pamatuji a pořád to v té hlavě je. Ale navíc ještě ten náš dramaturg Petr Oslzlý, a to jsme nemuseli dělat, tuhletu přípravu, protože on vždycky tím, že byl kunshistorik, nás vedl do těch nejpodstatnějších věcí. Všechny galerie jsme viděli, všechno jsme prošli, nenáviděli jsme ho za to, dneska jsme šťastní, že jsme to viděli.

Znamená to tedy, že s Husou na provázku to vypadalo jako školní výlety s velmi dobrým kantorem, který zná danou zemi, zná danou kulturu?
Až na to, že ten kantor moc nebuzeroval, byl takový free, nechával nám volnou ruku a když někdo nechtěl, tak nemusel.

Když umíte roli v osmi jazycích, teď, když vás probudím, tak jste schopen ji zvládnout, učil jste se základy toho jazyka, nebo to bylo mechanické naučení se onoho textu?
My jsme měli jednu velkou výhodu. V každé té hře Brechtovy Svatby s námi vystupoval takzvaný „anděl“. Anděl byl z té země, kam jsme jeli. Ten nás nejenom učil jazyk, kterým jsme to hráli, ale zároveň nás učil chápat jeho smysl a melodii a intonaci, protože každý ten jazyk má svoji melodii, je to důležité. Když mluvíte slovensky, ja prejdem cez hranice slovenské a okamžite začnem sa so všetkými rozprávať po slovensky, lebo som v tom vyrástal a nemám s tým problém, tak musíte první věc pochopit v tom, že uchopíte melodii toho jazyka. Jakmile ji uchopíte, odpustí vám ti, kteří tím jazykem vládnou, i to, že jím nevládnete tak dokonale jako oni. Mě rozčiluje, když přijedu do Španělska nebo do Francie a tam ty malé děti mluví perfektně francouzsky nebo španělsky, tak se jim snažím aspoň trošku přizpůsobit a pochytit tu jejich melodii, a pak mi odpustí i to, že mluvím blbě.

Což ale ve vašem případě asi nedělá problémy, protože herec s tou melodií a s různými polohami přece umí asi pracovat poměrně snadno, ne?
Máte-li hudební sluch, tak by to problém být neměl. Myslím si, že každá řeč je skutečně otázkou hudebního sluchu a chtění se ji naučit.

Vy už jste tady zmínil, když s Jiřím Bartoškou chystáte ony dokumenty v České televizi, že se zeptáte, jestli Bratislava by nebyla, zároveň jste zmínil váš vztah k Českomoravské vrchovině, ještě ho doplním citátem z časopisu Story z 8. ledna. „Vysočina je kouzelné místo a cítím se tam nejšťastněji. A pokud bych měl nějaké choutky odejít, tak to bude právě na Vysočinu.“ Konec citátu. To znamená, že politický důchodce z Vysočiny, Miloš Zeman, aby se bál, že mu přibude ve stáří konkurent, ve stáří Miroslava Donutila?
To si myslím, že se bát nemusí, on je sám sobě pánem, a navíc jsme sousedé, on bydlí ve vedlejší vesnici, takže jako to je skutečně coby kamenem dohodil a kdykoliv je možno se vzájemně navštívit, a dokonce přiznám rád, že to plánuji, protože s ním jako nepolitikem je docela sranda.

Vy se opravdu navštěvujete s Milošem Zemanem na Vysočině?
Ještě jsme to nikdy neudělali, ale myslím si, že to jednou určitě udělám, protože on skutečně jako důchodce je úplně jiný člověk, než když byl v té politice a tak jako rozvážně hovořil a měl to, mimochodem, já jsem ho obdivoval jako řečníka, protože to byl jeden z nejlepších řečníků, jeden z nejlepších rétorů na naší politické scéně. Ten začal u písmene A a přes písmena K, L, B, C, D, F, Y a Z zase přišel k písmenu B. To je docela obdivuhodné a vždycky to mělo smysl. Ne vždy se to všem politikům daří. Myslím si, že už vůbec ne.

Vy pocházíte z Třebíče, váš vztah k Vysočině je tedy na místě, kde jste jako dítě trávil prázdniny?
Právě v Třebíči.

Vy jste nejezdili vůbec mimo Třebíč?
Ne, ne, ne, já jsem právě z Třebíče odjel, to je dost omyl všech těch, kteří se domnívají, že se mnou v Třebíči chodili do školy a čím dál víc se jich ke mně hlásí, mých spolužáků, a já jsem tam nikdy do školy nechodil, ani do mateřské školy, protože já jsem se v Třebíči pouze narodil a po prvním roce svého života jsem spolu s rodiči, aniž bych to věděl, odcestoval jinam. A potom jsme pravidelně na každé víkendy a na každé prázdniny jezdili za babičkami a za dědečkem, protože druhého jsem nepoznal, právě do té Třebíče. Takže my jsme se tam s těmi, kteří se ke mně hlásí, mohli potkat pouze v průběhu prázdnin.

Když točíte filmy nebo televizní inscenace, už jste zmínil populární Tři plus jedna s Miroslavem Donutilem, zasahujete často režisérům do práce?
Ne, ne, já si myslím, že každý režisér, který je dobrým režisérem, ví, co chce, a tudíž vede herce k tomu, aby splnili jeho představu. Maximálně vaše představa se s tou režisérovou může více či méně krýt, a když se kryje méně, tak se snažíte režisérovi nabídnout nějaké jiné řešení a většina kvalitních režisérů to uvítá. Ale to je tak všecko. Já se nesnažím ovlivňovat svou prací, pokud to není pouze hraní, práci někoho jiného, který je za svou práci stejně jako já zodpovědný.

Když si s vámi člověk pročte desítky nebo stovky rozhovorů, které jste už novinářům dal, tak v téměř žádném právě nechybí vzpomínka na Provázek. V jednom z nich říkáte, cituji opět doslova: „Naši režiséři měli úžasný dar předat nám všechny svoje vědomosti. Provázek mi vytvořil obrovský základ, ze kterého budu těžit celý život.“ Konec citátu. Už jste to částečně popsal, že v Národním divadle těžíte například z toho, jak vyřešit palmu na divadelních prknech. Po víc než 15 letech v Národním divadle, kde se ještě dostavují ty zkušenosti z Provázku a ta škola, kterou jste v Provázku dostal?
Ty se dostavují dnes a denně pořád, nejenom v Národním divadle. Dostavují se třeba v mých představeních, se kterými jezdím po České i Slovenské republice, to je ta výhodná možnost improvizace, kterou člověk se naučil za ta léta Na provázku, protože byla nutná, museli jsme se v této improvizaci prezentovat dost často, na toto téma se dělaly různé workshopy, různé hry, které jsme dělali společně a nebo každý sám. Ty se dostavují pořád, protože to se hodí, že jo. Když umíte žonglovat nebo hrát na nástroje nebo mluvit cizími jazyky, tak se vám to hodí ve filmu, v televizi, kdekoliv. To, že jsme byli nuceni učit se i vést rozhovor, se zase hodí teď, protože ho spolu vedeme, a předpokládám, teď se vás zeptám, je vám příjemně?

Je mi příjemně.
No tak, tak vidíte, tak se nás to snažili naučit a naučili nás to asi dobře. Já si myslím, že to je něco, co člověk si tím životem nese opravdu celou tu dobu jeho trvání.

Když se podíváme na divadlo Na provázku, vaším kolegou, který prožil mnoho let Na provázku, byl Bolek Polívka. Vzpomínal v Impulsech na to, jak si vybíral role, i když v povědomí širší veřejnosti byl tehdy relativně málo známým hercem.
Citace Bolka Polívky:
Tak já myslím, že každý si může vybírat, nemusí být v pozici zrovna, si myslím, že každý si může vybírat a já jsem si vybíral, už když jsem byl kluk vlastně nezkušený a pačesatý, tak když za mnou přijela Věra Chytilová a nabídla mně roli v Kalamitě, tak jsem říkal, no to vůbec ne, to se mi zdá takový socialistický, to ne. A ona mi říkala, Bolku, ale to je jenom takový základ, ten scénář, aby to schválili, pak si můžeme dělat, co chceme, pak můžeš improvizovat. Takhle mě vlastně přesvědčila, nebylo to tak snadné mě přesvědčit, protože tehdy jsme považovali za svoje náboženství divadlo a teď jsme se snažili něco vyjádřit divadlem a všechno, co bylo televize a nebo co byl film, tehdejší film, že jo, to jsou ta 70. léta nešťastná, tak to vlastně pro nás bylo, jsme tím pohrdali víceméně.

To byla slova herce Bolka Polívky z rozhovoru pro Rádio Impuls. Byl Polívkův herecký kolega Miroslav Donutil, host dnešních Impulsů, od začátku vybíravý na role, nebo byl až příliš pokorný?
Bolek to řekl naprosto přesně. My jsme tím pohrdali. Taky nás to uchránilo od toho, co nás mohlo potkat. Ti režiséři zase v tom sehráli významnou roli, protože nám to vysloveně doporučili, říkali, nebuďte blázni, nevstupujte do něčeho, co za to nestojí, nedělejte něco, co je proti vašemu přesvědčení, a my jsme se toho nikdy nedopouštěli. Všechny ty nabídky, Bolek mluví o Kalamitě, ze které se potom vyklubal velmi dobrý film, a díky jejich spolupráci s Věrou Chytilovou i jejich přátelství a potom pokračovalo dál ve všech dalších titulech, které spolu natočili. Ale já jsem dostal spoustu nabídek, za všechny řeknu třeba Únos Moravanky, to byl úžasný příběh, prostě o té tehdy velmi populární dechové kapele, kterou ukradnou nějací mladíci z vesnice, zavřou ji do sklepa a jejím jménem hrají a vystupují v kostýmech. Byla to naprostá teda, no srágořina prvního kalibru, a já, když jsem to přečetl, tak jsem řekl, že to nechci, nebudu a vůbec o tom nebudu uvažovat, a oni mi telefonovali, řekl bych i jméno toho pana produkčního, ale je to docela jedno, který mi volal z toho Barrandova a řekl, tím jste na Barrandově skončil, protože tady jste se mohl udělat. Skutečně jsem od toho byl kousek, tady s těmi herci, kteří v tom budou hrát, s těmi českými komiky jste se mohl představit a mohli o vás všichni vědět. Už nikdy si neškrtnete na Barrandově. No a za 14 dní přišla nová nabídka a s Jurajem Herzem jsme točili film Straka v hrsti, který zase pro jistotu nám zavřeli do trezoru, aby se neztratil.

Když se podívám do vašich rozhovorů, tak je tam často zmiňováno, že jste chtěl být novinářem, nakonec jste hercem, který se s novináři dostává do kontaktu a o němž média referují. Ve kterých okamžicích si říkáte, díkybohu, že nejsem novinář?
Když nemusím klást otázky, které klást nechci, když se nemusím chovat jako novinář vůči někomu tak, že si ho vážím a přitom si ho nevážím a vůbec, ono to novinářské řemeslo je docela ošidné. Já jsem se rozhodoval kdysi o tom, že bych chtěl být novinářem a mělo to jediný základ, chtěl jsem cestovat. Když jsem četl Křesťanovy fejetony v Mladém světě, říkal jsem, si, sakra, tam bych se chtěl taky podívat. Ale s tím to bylo spojeno a zároveň jsem vždycky trochu psal a na různé soutěže posílal svoje povídky a docela s úspěchem. Tak jsem si říkal, možná že by to stálo za to zkusit. Pak jsem byl rád, že se to nepovedlo.