24. 6. 2007
Moravák s duší bonvivána
Také máte rádi humor Miroslava Donutila? Já moc. Je milý, laskavý a dokáže vytvářet pohodu. A protože stále platí "jaký pán, takový krám"a naopak - milý, laskavý a pohodu vytvářející je i sám Miroslav Donutil. Snad je to tím, že jeho životním krédem je optimismus

Jak jste strávil Silvestra? Vyšly vám vaše plány?

Silvestra jsem si nikdy neplánoval a v podstatě ho nemám rád, protože vždy, když někam přijdu, a obzvláště to platí o posledním dnu v roce, se ode mě automaticky očekává, že budu někoho bavit, a to mě trochu skličuje, protože pak se z toho stává rutina a povinnost. Mě baví se bavit kdykoliv, celý den a celý rok.

A co takhle novoroční předsevzetí?

To taky nedělám, protože cokoliv jsem si vždycky předsevzal, tak se minulo účinkem. Předsevzetí je sice hezká věc, ale pro mě neúčinná, pro mou filozofii jsou lepší skutky než hesla.

Vaše popularita kulminuje, a proto je logické, že jste vděčným objektem novinářů.

Nevím, jestli jsem vděčným objektem, každopádně jejich objektem je každý, kdo vystupuje na veřejnosti, to je málo platné. S tím se musí každý všeobecně známý člověk smířit, a já se s tím smiřuji docela rád, protože ty otázky, co mi novináři kladou, mi můžou pomoci v mé profesi. Proto novináře neberu jako nutné zlo, ale jako docela příjemné zpestření. Nesmí to být samozřejmě na úkor volného času, kterého je málo. Nemyslím si, že lidé by byli rádi, kdyby o nás bylo cokoliv zatajováno.

Prozradíte nám třeba, jakou značku kosmetiky používáte?

Jmenuje se to Dizzy a je to české.

Jsou otázky novinářů dost originální, nebo se spíše opakují?

Otázky typu jak jste se dostal do Prahy, kolik let jste byl v Divadle Na provázku, jak jste změnil angažmá, co vám dal přechod do Národního divadla, jaký je rozdíl mezi hraním tam a tady se opakují dost pravidelně a staly se pravidelným schématem jakýchkoliv článků o mně. Už jsem si na ně zvykl, ale i originálních otázek dostávám dost.

Vraťme se k Silvestru. Když něco oslavujete, co rád pijete, co rád jíte?

Já v tomhle směru nejsem vybíravý, na Silvestra i na vánoční svátky jsem konvenční člověk. Jím v podstatě všechno a piju také všechno, kromě alkoholu. Zakázali mi ho, tak jsem tomu zákazu vyšel vstříc a teď se cítím mnohem líp.

Když jsem byl v pubertálním věku, tak jsem si vybíral, neměl jsem rád rýži, plno jídel mi zprotivila školní jídelna, kde nám dokola vařili šunkofleky a křenovou omáčku a koprovou a rajskou, a já to nenáviděl k smrti. Dlouho jsem pak například nemohl jíst rajská jablíčka.

Letos o prázdninách, kdy jsem byl v Hongkongu a podobných končinách, jsem vlastně teprve pochopil, co je to čínská kuchyně. Představa o tom, že naházíte pár kousků masa na sádlo a do toho přidáte zeleninu, tam vzala za své, protože těch druhů čínské kuchyně je moc. Jednou jsme měli na talíři takové buchtičky a v tom bílá kolečka, a bylo to hrozně dobré, šikmooký báby to nosily po lokále a mohli jsme si toho nabrat, kolik jsme chtěli. Pak následovaly slepičí pařáty obalované v těstíčku. Když už tam jste, musíte zkusit všecko. Pak jsme zjistili, že ty bílé kuličky v buchtičkách byli nějací mořští červi. Podobná překvapení jsme zažívali i v Singapuru, Thajsku a v Austrálii, kde jsem pro naše krajany hrál šest představení.

Jak jste se v Praze aklimatizoval a jak často jezdíte do Brna?

V Brně mám rodiče, sestru, přátele. Jezdím tam poměrně často, protože minimálně dvakrát měsíčně tam mám představení Pořád se něco děje a Ptejte se mě, na co chcete, já na co chci odpovím. V příštím roce obě dál poběží jak v Praze, tak v Brně, ale na zájezdy do dalších měst nezbude čas. A tak si myslím, že v nejlepším je třeba přestat, i když je možné, že za rok se k nim zase vrátím. A jak jsem se v Praze aklimatizoval? Do Prahy jsme se přestěhovali v roce 1991 a já jsem tu v angažmá od 1. dubna 1990. Naši stověžatou jsem měl vždycky rád a často jsem sem dřív jezdil s divadlem i soukromě, takže to nebyl problém ani pro mě, ani pro mou rodinu.

Stěžoval jste si, že nejsou dobré scénáře. Na to, že na filmy nejsou peníze, jste si prý už zvykl. Podle jakých kritérií si vybíráte role?

Vždycky jsem si vybíral, dělal jsem jen to, co mě na první přečtení zaujalo, i když ono to nemusí být tím nejlepším měřítkem, ale na svou intuici jsem vždycky dal. Teď se mi kupodivu sešlo několik kvalitních scénářů, a stál bych o to ty scénáře zrealizovat. To bude další důvod, proč se už nebudu kromě divadla moci věnovat ničemu jinému. Protože ale natáčení je jisté až ve chvíli, kdy jsou peníze, nemá zatím cenu konkrétní tituly zveřejňovat.

Kdo vám dělá manažera?

O všechny mimodivadelní činnosti se starají agentury Aurapont a MUA, ale mým manažerem je dnes už jak manželka, tak i starší syn. Vyřizují všechny telefonáty, které u nás doma zazvoní, u syna je ale problém v tom, že si ho všichni pletou se mnou, prý máme velmi podobný hlas (což je fakt - pozn. aut.). On mrcha vždycky všechno vyslechne a pak upozorní - vy jste asi chtěl mluvit s tátou. Pak mi to teprve vyřídí, ale někdy také nevyřídí, protože je momentálně zamilovaný, takže mu to nakonec musím prominout.

Jakých vlastností si ceníte na své ženě?

Kromě její krásy samozřejmě všech jejích schopností, které má dané od pánaboha. Bez ní by naše rodina vůbec nefungovala, ona je ta, která to všecko dává do pohybu a koordinuje. Ona je ta, která se převážně stará o výchovu dětí a v podstatě všechno řídí. Já se ochotně podřizuji všem jejím nárokům a požadavkům, protože vím, že jsou správné. I když si třeba v tu chvíli myslím opak, časem se potvrdí, že měla pravdu. Myslím, že jsem v dobrých rukou.

V Lucerně vám byly nedávno předány dvě platinové desky za 60 000 prodaných titulů Pořád se něco děje a stejné množství prodaných nahrávek Furt ve střehu. Jaký je to pocit vyprodat Lucernu?

Úžasný. Tím spíš, že ta Lucerna byla vlastně vyprodaná dvakrát, odpoledne i večer. Celkem se tam sešlo pět tisíc diváků. Dlouho jsem se předtím tak neklepal. Pan Suchý i pan Sovák mi v Lucerně vzdali takový hold, že jsme to v té Lucerně vlastně všichni, abych řekl pravdu, obrečeli. Ta atmosféra nás všechny strhla, dojala, a bylo to strašně příjemné. Pan Sovák měl na zkoušce strach, jestli tam vůbec dojde, protože ho bolí nohy, a nakonec na jevišti stál a holí opsal oblouk do vzduchu. Nikdy se mi nesnilo, že budu v Lucerně zpívat semaforské písničky. Doufám, že ta báječná atmosféra se alespoň zčásti přenesla také na diváky.

V soutěži O poklad Anežky České jste se setkal s Václavem Havlem. Jaké to bylo setkání?

Mluvili jsme spolu během natáčení o nejrůznějších věcech, ale znám ho déle. Chodil se dívat na představení Divadla Na provázku, která jsme čas od času hrávali v Praze. Někdy mám pocit, že si ho v čele našeho státu ani nezasloužíme. Je to úctyhodný člověk, teď bych mu ale především přál mnoho zdraví. On jediný mi připadá, že se po listopadu v devětaosmdesátém vůbec nezměnil.

Jaké staré české filmy máte nejraději?

Jeden z filmů, který mám hrozně rád, je například Cesta do hlubin študákovy duše, který v televizi dávali nedávno. Mám rád všechny filmy s Vlastou Burianem a všechny, kde je Jaroslav Marvan. Postavy, jaké vytvořil v jakémkoliv ze svých filmů, byly tak moderní a nadčasové, že by se klidně daly použít i dnes. Vždy na sebe upozornil a každá jeho role je samostatná studie. Byl to člověk, na kterého se Burian mohl naprosto spolehnout.

Stejně tak mám rád všechny filmové české pohádky, které dávají na Vánoce a jaké se už, nevím z jakého důvodu, netočí. Dnešní pohádky jsou vykonstruované a objevují se v nich jakési podivné prvky, které do našich českých pohádek vůbec nepatří.

S kterým hercem byste si rád zahrál?

Mně by stačilo, kdybych se potkal se všemi, s kterými jsem v angažmá v Národním divadle. S některými se potkávám málo a s některými vůbec, ale v tomhle směru si herec nemůže vybírat. Jistěže by mě lákalo zahrát si s takovými herci, jako je Gérard Depardieu nebo Dustin Hoffman a Robert De Niro, což vím, že je nemožné, proto ani nemá cenu je jmenovat.

Jak to, že jste si nevzpomněl na žádnou ženu?

S ženami je to složitější, myslím, že vím, proč je Shakespeare neměl v souboru. Od příchodu žen do divadla se to všechno trochu zkomplikovalo, ale samozřejmě je spousta vynikajících hereček a s některými z nich jsem se při práci potkal. Například s Ivou Janžurovou, s Jiřinou Bohdalovou, Zuzkou Bydžovskou nebo Ivanou Chýlkovou.

Máte dva syny - pětiletého Martina a sedmnáctiletého Tomáše. Jaké profesi se chce věnovat ten starší?

Letos bude maturovat, a co bude dělat dál, to ještě neví. Ani já jsem to v jeho věku nevěděl. Líbilo se mi tisíc věcí, i když nejvíc ze všeho jsem chtěl být asi novinářem, nebo lesníkem. Pak jsem u maturity rupnul z francouzštiny, a byl jsem hercem raz dva. Hercem jsem rád, divadlo se mi vždycky líbilo, ale netroufal jsem si pomyslet na to, že bych se tím jednou mohl živit.

Je vám popularita příjemná?

Myslím si, že popularita v našich poměrech je sranda. Nedovedu si vůbec představit, co zažívají ti, jichž se týká skutečná popularita. Například Michael Jackson, ten už ze života nemůže mít vůbec nic. Takoví lidé žijí v oddělených čtvrtích se živým plotem z bodyguardů. My u nás jezdíme metrem a potkáváme se s lidmi na ulicích. Občas vás někdo zastaví a řekne vám krásné věci, což je velice příjemné. Trošku nepříjemné je to ve chvíli, když vám to řekne už stodvacátý člověk za den, ale zaplaťpámbu za to. Člověk přece dělá něco proto, aby se stal populárním, a pak by mu to mělo být nepříjemné? Vždyť to je nesmysl. Každý herec má v sobě dávku exhibicionismu, a když tvrdí, že ji nemá, tak buď lže, nebo není herec. S lidmi mám docela dobré zkušenosti a do divadla jezdím z barrandovského sídliště zásadně metrem. Jezdit totiž po Praze autem je dnes šílenství. Když jsem zrovna dneska viděl snímek z Tylova náměstí z roku 1953, kde byla tři auta, jedna tramvaj a šestnáct chodců, a přitom bylo tohle místo v té době označeno za silně frekventované, musel jsem se smát, a zároveň mi bylo smutno.

Vy nejste motorista?

Ne, k tomuhle druhu činnosti mám odpor. Auto máme, ale používá ho moje žena. Ani mimo Prahu neřídím, opravdu s tím nemám vůbec nic společného a nezajímá mě to. Když se někam chci dostat opravdu co nejrychleji, jedu metrem.

Bavíte lidi vlastními zážitky. Je váš život skutečně tak pestrý, nebo je to spíše otázka pohledu?

Je fakt, že je spousta lidí, kteří nedovedou vyprávět vůbec nic, ze sebe ani svých kamarádů si nedokážou udělat legraci. Jsme příliš vážní a ustaraní. Honíme se za nějakým příjmem, abychom uživili rodinu a zabezpečili ji na časy příští, a kdoví, jestli vůbec nějaký příští časy budou, když nás něco klepne hned při té příležitosti, jak tu rodinu zabezpečujeme. Možnost zažít pestrý život má každý, i když připouštím, že herci k tomu mají díky své náplni práce přece jen o něco větší příležitost.

Takže vám se podařilo vymanit se z toho kolotoče povinností a honění se?

To se mně nepodařilo, honění ve smyslu stíhání a nestíhání zažíváme asi každý, je to průvodní znak doby. Koloběhu se neubráníte, denní program mi cvaká jako hodinky. Všechno mám naplánované dlouho dopředu, dneska už vím, co budu dělat do října příštího roku. Trošku je to někdy děsivé, protože ten časový plán do sebe pěkně zapadá a nepočítá jen s tím, že sebou třeba 3. března seknete, nebo budete mít operaci zubů, což mě právě teď čeká a já nevím, kam to nasunout. Natáčecí plány filmů dnes také počítají jedině s tím, že to všechno natočíte v té době, kdy to natočit máte, a jedinou omluvou je smrt, všechno ostatní je nepodstatné. Tak to je, ale člověk si to nesmí moc připouštět. Jakmile vám to začne příliš přerůstat přes hlavu, pryč s tím a pryč od toho. Radím udělat přítrž a skončit s tím. Já to tak vždycky řeším a také se snažím dělat si v týdnu minimálně dva dny volna, abych si vydechnul a načerpal sílu na ten další týden, který bude ještě krutější, než byl ten předešlý.

Máte takové nevšední příjmení. Souvisí nějak s vaší povahou?

Souvisí, dlouho jsem pátral po tom, kde má původ, až jsem zjistil, že tak se říkalo donucovačům k pracím čili drábům. Ti méně úspěšní se jmenovali Nutil a potomci těch, jimž se to povedlo, se dnes jmenují Donutil. Jeden můj dědeček se jmenoval Donutil a druhý Kašpar, a spojením potomků těchto dvou dědečků vzniklo to, co máte před sebou.

 
Věra Keilová