1. 12. 2006
Miroslav Donutil: „Nečekám na životní roli“ - ROZHOVOR   (Pražská pětka)
Dnes je stálicí televizních obrazovek, s vlastním pořadem plní sály kulturních domů po celé republice, hraje hlavní role v Národním divadle a – jak sám říká, dal už novinářům asi víc rozhovorů, než si kdy vůbec představoval. Původně ale mířil spíš na dráhu toho, kdo svět slavných pozoruje z druhé strany – chtěl být novinářem. „Jenže jsem nestihl včas odmaturovat, abych mohl jít v řádném termínu na přijímačky,“ říká.

Do Prahy za úspěchem

Proč jste šel nakonec studovat herectví?
Šel jsem studovat to, o čem jsem byl v duchu přesvědčen, že bych studovat měl, jen jsem si to v sobě ještě v té době nebyl schopen tak úplně jasně zformulovat. Ono se to v osmnácti blbě rozhoduje, co z člověka nakonec bude.

Vaše herecké osudy byly dlouhou řadu let svázané s divadlem Husa na provázku a s osobou režiséra Zdeňka Pospíšila, o kterém se také ve svých vyprávěních z provázkovské éry často zmiňujete. Vnímal jste jeho osud i poté, co se vrátil z emigrace a na nějakou dobu nepříliš šťastně zakotvil v Hudebním divadle v Karlíně?
Byli jsme velcí kamarádi, takže jsem vnímal, co se s ním děje i během doby, co byl pryč. Pak se vrátil a zjistil, že ztratil kontinuitu se zdejším prostředím, byl to pro něj těžký návrat. Zpočátku to vypadalo docela dobře, vypadalo to, že se i ztotožní s tím, co se dělalo v Hudebním divadle v Karlíně, že ho to bude těšit, protože vždycky toužil po tom dělat operetu. Jenže to všechno dopadlo jinak, než to dopadnout mělo. Zdeněk nás opustil předčasně, odešel, protože se už nikdy nedokázal smířit s tím, co tu našel po svém návratu.

Ještě v době vašeho angažmá na Provázku, také pod režijním vedením Zdeňka Pospíšila, jste zazářil v hlavní roli Balady pro banditu, která se v té době stala téměř kultovní záležitostí. Pytel s nabídkami na natáčení se ale tenkrát v důsledku toho neroztrhl – na divadle jste měl práce dost, na plátna ani na obrazovky jste se ale ještě nedostal. Nezklamalo vás to trochu?
Byli jsme tenkrát mladí a bylo to naše první setkání s filmem a byl to úžasný úspěch – ten film ovlivnil celou jednu generaci, dodnes si z něj lidé zpívají písničky, dodnes v divadlech vznikají stále nové a nové inscenace téhle divadelní hry. Takže jsme samozřejmě všichni, kdo jsme se na tom podíleli, čekali, že takový úspěch bude mít určitou logickou návaznost. Jenže doba tomu moc nepřála, netoužila po takových hrdinech, jaké jsme ztvárňovali my v Baladě pro banditu. Potřebovala jiné hrdiny, ty si obsazovala a protěžovala. Ta doba je už ale naštěstí pryč a je zase čas pro jiné hrdiny.

0806_18_21_rozhovor_02_ts.jpgVáš velký vstup na televizní obrazovky, který nakonec způsobil, že vaši tvář zná skoro celý národ, se odehrál až mnohem později, počátkem 90. let, až poté, co jste se přesunul do Prahy. Dokonce jste v jednom rozhovoru řekl, že nebylo zbytí, pokud jste se chtěl dostat za určitý horizont své kariéry. Nemrzí vás to jako rodilého Brňáka, že to tak je?
To je dáno tím, že naše země je hodně malá a všechno, co přesahuje hranice určitého lokálního omezení a má šanci stát se slavným, se děje tady v Praze, v hlavním městě. V Brně se můžete snažit a nikdy se vám nepodaří zařadit se do té absolutní elity. Neříkám, že si myslím, že je to správné, jen konstatuji, jak to skutečně je. Takže v tom roce 1989, kdy se lámala historie celé této země a taky můj život, jsem začal přemýšlet, že po dvaceti letech působení na Provázku je čas na změnu. Neuvažoval jsem o tom, co bude následovat, jen jsem věděl, že když se mi podaří v Praze dobře zakotvit, mohou se vytvořit podmínky pro to, abych začal vytvářet něco nového a posunul sám sebe někam dál. Takže přechod do Prahy byl celkem logickým krokem. A že pak nastalo to, co nastalo, za to vděčím několika šťastným náhodám.

Takže jste nešel do Prahy s plánem vydobýt si úspěch a stát se slavným, prostě to tak nějak náhodou vyplynulo?
Úspěch není něco, co by se dalo plánovat, ten buď přijde, nebo ne. Z velké míry je to řízením náhody. Jako když se zničehonic potkáte na ulici s producentem, který vám nabídne roli, a vy ani nevíte do čeho, kdy, proč... takové náhody se stávají. Já vždycky říkám, že za všechno může Rajmont, protože on mi nabídl angažmá do Národního divadla. Nebýt toho, nebyl bych nikde. To, že jsem tam, kde jsem, je tak do velké míry jeho zásluha. Protože v souvislosti s angažmá do Národního divadla mi najednou začaly chodit nabídky na různé filmové a televizní role. To je věc, která buď přijde, nebo nepřijde, ale když už přijde, je dobré být na ni být připravený. Když vám přeje štěstí, trefíte se do správné chvíle a správného místa a potkáte ty správné lidi, může se to podařit. Mně se to stalo a jsem tomu rád. Pak, když už přijde ta správná souhra náhod, následuje už jen spousta práce a dřiny. Je to ale příjemná dřina.

V Praze je blaze

Když přijedete do Brna s autem s pražskou poznávací značkou, projevuje se nějak rivalita mezi Brnem a Prahou? Nenacházíte pak auto objeté korunou nebo s vypuštěnými gumami?
To už nefunguje, protože už nemám auto s pražskou espézetkou, ale s ostravskou, protože jsem ho pořídil v Ostravě. To auto s ostravskou espézetkou zase působí divně v Praze – takže na toho mého řidiče občas všichni troubí a ukazují mu, že je asi trochu nablblý, když přijel z Ostravy, přitom on zná Prahu líp než všichni okolní řidiči dohromady. To je ale takový zlozvyk, že Pražák musí ukázat Ostravákovi, že je tady pán.

Jak moc byl pro vás obtížný přechod z Brna do Prahy?
Měl jsem přislíbeno angažmá v Národním divadle, takže po pracovní stránce jsem si byl jistý, nicméně existenčně jsem šel do velké nejistoty, protože má existence byla do té doby opřena o Brno. V Praze jsem neměl kde bydlet, moje rodina, která se zrovna v té době měla brzy rozrůst o další dítě, byla zakotvena v Brně, takže mě spíš trápilo, jak to zvládnou oni.

A zvládli?
Byl jsem překvapený, jak rychle se přemístili do Prahy a jak rychle se s ní sžili. Malej dneska vykřikuje, že je křtěný Vltavou, se starším synem to vypadalo, že to bude problém, bylo mu dvanáct a říkal, že chce zůstat v Brně, že nikam nepůjde – a během týdne byl v Praze doma a vůbec nic mu nevadilo. A moje žena – ta má na Národní třídě v Platýzu kavárnu a v Praze je naprosto spokojená.

A co vy? Jak vy jste se sžil s Prahou?
Naprosto bez problémů.

Kde jste v Praze začínali s bydlením?
Na Barrandově, kde bydlíme dodnes, v panelákovém bytě, který jsme vyměnili za sídlištní byt v Brně, což bylo úžasné (smích). Ta výměna, která tam proběhla, byla značně dobrodružná. A nakonec jsme se tu rozhodli usadit natrvalo a postavili jsme si tu dům, kde bydlíme dodnes.

Takže jste spokojeni?
Mně se tam bydlí nádherně, je tam příroda, čisto, nádherný rozhled... vůbec Praha 5 je podle mě jednou z nejlepších Prah, myslím, že jsme si nevybrali špatně – i když, on to nebyl žádný cílený výběr, dostali jsme se sem náhodou. Ale určitě už tu zůstaneme, měnit už nechci.

Jak zvládáte při všem svém vytížení zajistit, aby vás doma viděli?
Tím, že moje žena má kavárnu a je na strategickém místě, přesně na půli cesty mezi Stavovským divadlem a Národním divadlem, tak jsem tu dost často. A po představení se normálně vracím domů, takže se vidíme i večer. Víkendy mívám dost často volné, takže i ty často trávíme spolu. A teď o prázdninách pro sebe máme celé dva měsíce, takže opravdu nemám pocit, že se vidíme málo, přestože někteří novináři, a vidím, že k nim taky patříte, mají pocit, že to tak musí být.

Takže o prázdninách nepracujete?
Ne, prázdniny si nechávám volné, až 28. srpna. začínám točit, do té doby nedělám vůbec nic. Prázdniny jsou prostě tabu.

0806_18_21_rozhovor_03_ts.jpg

Jak chutná popularita

Máte pocit, že je pro herce lepší, když popularita přijde až ve zralejším věku, podobně jako se to stalo vám, nebo má lepší startovní pozici ten, kdo ji čapne v mladém věku?
Myslím, že je daleko výhodnější, když přijde později, protože člověk je na to mnohem lépe připravený. I když, co se té popularity týče... Musím se vždycky v duchu smát, když se mě novináři ptají, co říkám na současnou popularitu, protože tu největší slávu a popularitu jsem zažil v Brně. Když jsme hráli v Huse na provázku, nemohli jsme po představení skutečně skoro ani vyjít na ulici přes ty příznivce, co na nás čekali kolem divadla. Tady u Národního na nás čekají možná tak tři čtyři. Popularita je věc relativní a těžko se to dá srovnávat. Ale každopádně je hezké, že to má určitý kontinuální vývoj, od toho momentu, kdy jsme v Brně zářili jako hvězdy divadla Husa na provázku, až po dnešní časy, kdy už jsme jako správní zasloužilí prďové v tom Národním divadle.

Nemrzí vás tedy, že jste nezůstal místní hvězdou první velikosti v Brně na Provázku?
Ne, jsem rád, že se ta moje dráha vyvíjí, že nestagnuje. Kdybych zůstal v Brně, byl bych sice třeba stále ještě hvězdou Provázku, ale už bych si před tím mladým publikem připadal divně, jako nějaký starší panáček, na kterého už ti mladí nejsou moc zvědaví.

Popularita má i svoje stinné stránky – jakmile člověk překročí určitou mez obecné známosti, stává se do jisté míry veřejným majetkem. Jak moc se musíte potýkat s těmito méně příjemnými důsledky popularity?
Občas se to stává – přijedete třeba do Německa na fotbal, sednete si do davu a zrovna vám není dvakrát do zpěvu, protože máte za sebou dlouhou cestu, bolí vás nohy – a mě bohužel bolí čím dál víc, to je taková naše rodinná štafeta, kterou si předáváme z generace na generaci – a všichni začnou skákat a řvát: Kdo neskáče, není Čech. A vy tam sedíte, jste rád, že jste rád a najednou si toho ten dav všimne a pustí se do vás: A co vy neskáčete? Vy snad nejste Čech nebo co? A nemáte jim na to ani jak odpovědět, protože všude okolo to řve, takže raději předstíráte, že taky skáčete, i když vám do skoku není. Zkrátka stává se, že si na vás lidi občas vynutí, abyste dělal věci, na které zrovna nemáte náladu, ale uděláte je, aby si nemysleli, že jste ten nafoukanej z televize. Takže tak vypadají stinné stránky popularity, ale jsou to věci, které k tomu zkrátka patří a se kterými je potřeba se vyrovnat.

Takže na popularitu nenadáváte?
Jak bych na ni mohl nadávat, když dělám všechno pro to, abych ji měl.

S Lucernou jsem nepočítal

Možná ještě víc než jako herec jste se proslavil jako vypravěč. Kdy vás napadlo začít s vyprávěním historek a příběhů a udělat z toho pořad?
To napadlo paní doktorku Viklickou ve Viole. Bylo to v době, kdy jsem přišel do Prahy a tolik práce ještě nebylo, a paní doktorka za mnou přišla s nápadem udělat představení o Brně a já na to slyšel, protože mě to samotného lákalo. Začalo to ve Viole představením Pořád se něco děje, odehrálo se toho sto repríz, pokračovalo to pořadem z otázek a odpovědí nazvaným Ptejte se mně na co chcete a završením téhle série je současné představení Cestou necestou. Začalo to v malém sálku ve Viole a rozrostlo se to až do dnešní podoby.

A překvapilo vás, jaké to nabralo tempo?
Ano, překvapilo.

Napadlo by vás v počátcích, že byste s tímhle pořadem mohl vyprodat Lucernu?
Ne, to vůbec ne. Takhle nemůže člověk uvažovat ani v těch nejoptimističtějších snech. Určitě jsem nezačínal s cílem vyprodat Lucernu, prostě jsem se chtěl bavit s lidmi o Brně, přiblížit Brno Pražákům, protože jsem zjistil, že pro Pražáky je Brno strašně vzdálené, přestože je jen dvě hodiny po dálnici. Chtěl jsem jim vysvětlit, že v Brně žili lidi jako Kainar, Skácel, Kocourek, Mikulášek, Hrabal, Zábranský, Mikulka, chtěl jsem dělat jakousi brněnskou osvětu v Praze. Ale že to bude mít takový úspěch, že se prodá milion cédéček, bude se to vysílat v televizi a navíc se s tím zvládne sedmkrát nebo osmkrát vyprodat Lucerna, to mě opravdu nenapadlo. A když to přišlo, samotného mě to ohromilo, přestože jsem na to byl částečně připravený, protože v té době už jsem věděl, že to docela úspěch u lidí má. Že se to trefilo do potřeby lidí s někým mluvit a vést dialog, protože měli pocit, že jsou úplně izolovaní a nikdo s nimi dialog nevede.

Není ale nebezpečné pouštět se do těchto vod? Připadá mi, že jakmile se někdo pustí do něčeho, co je založené na vyprávění veselých historek, hned ho všichni porovnávají s Menšíkem. Neměl jste z tohohle trochu strach?
Ne, takto jsem vůbec neuvažoval. Došlo mi to až teprve ve chvíli, kdy s tím novináři začali. Nechápal jsem, proč to dělají, vždyť každý člověk je jiný, každý je sám za sebe, tak proč pořád každého s někým srovnávat. Ale to už je u nás taková móda, jakmile někdo s něčím vyrukuje, hned všichni přemýšlejí, k čemu to připodobnit, hned je to celej ten nebo onen.

V poslední době je slyšet hodně stesků nad úpadkem úrovně zábavy – jak se na to díváte vy? Dá se ještě dělat kultivovaná zábava?
Pokud chcete pobavit lidi, musíte se tím, čím chcete lidi bavit, bavit především vy sám. Jedině tak vytváříte předpoklad k tomu, že se najde nějaká skupinka lidí s podobným smyslem pro humor, jako máte vy, a budou se tím bavit s vámi. A pokud dospějete k přesvědčení, že jste našel něco, co vám samotnému připadá zábavné a mohlo by to tak připadat i ostatním, musíte si to dřív, než s tím vyjdete na veřejnost, pořádně vyzkoušet. Pak si myslím, že to může vyjít.

Vy jste měl důkladně odzkoušeno?
Jistě, ty věci, které jsem pak začal vyprávět, jsem, aniž bych v té době počítal s tím, že mě to bude živit, odvyprávěl stokrát nebo tisíckrát v různých podobách svým kamarádům v hospodách, u ohýnku, při různých přátelských posezeních a podobně, než jsem si troufnul vyrukovat s tím na veřejnost. A protože stokrát ověřená věc se stává jistotou, začnete poté, co to máte takhle ozkoušené, víc věřit, že to zabere, až tomu uvěříte definitivně a pak se s tím odvážíte před lidi. Já sám jsem o těch svých historkách ze začátku moc přesvědčený nebyl, určitě ne tak, že bych s tím mohl z Violy přejít do Lucerny, ale přesvědčil mě Karel Vágner, který to viděl, a řekl, že je to paráda a že to chce velký sál. Nakonec se ukázalo, že má pravdu.

Může ale člověka bavit něco, co už vyprávěl stokrát předtím?
Musí ho to bavit, to je zase věc profese. Často se mě lidi ptají, jestli mě baví hrát po dvěstěpadesáté Sluhu dvou pánů, jestli mě baví hrát po pětisté mé vlastní představení... Jistě, někdy je člověk vyždímaný, nedostává se mu energie, ale jak vyjdu před diváky, začnou mě energeticky nabíjet oni – čím větší odezva od nich přichází, tím víc mě to nabíjí a tím lépe se mi pak hraje nebo vypráví. Mě nemůže nebavit to, co dělám. Jakmile mě to přestane bavit, okamžitě s tím skončím.

Život plný darů i omezení

Jsou mezi tou spoustou rolí, které jste ztvárnil, některé, které se vám vryly výrazně do paměti, nebo už vám to všechno splývá?
To nemůže splývat, každá role je výlučná, každá má svou vlastní svébytnou historii. Je ale pravda, že vždycky žiji nejvíc tou rolí, kterou zrovna dělám. Když už je nějaká role za mnou, když ji přestaneme v divadle hrát, tak většinou scénář k ní přesunu do nejhořejší police, protože vím, že už se k němu vracet nebudu. A ani nemůžu, protože i paměťová kapacita má své meze. Takže stejně jako je vyřazena z repertoáru, vyřadím ji i já ze šuplíčku dole do šuplíčku nahoře.

Někteří herci sní o své životní roli – máte pocit, že na něco takového ještě čekáte, nebo jste už mezi těmi svými rolemi takovou měl?
V novinách občas píšou, že čekám na svou životní roli, tak se snažím čekat (smích). Ale zase já nejsem člověk, který by jen seděl doma a čekal, až něco zaťuká a řekne – dobrý den, já jsem ta vaše životní role. Takže mezitím zkouším a hraju jednu roli za druhou a někdy v budoucnu o jedné z nich třeba napíšou, že tohle byla ta moje životní. Nemám žádnou konkrétní roli, na kterou bych čekal a věděl, že pokud nepřijde, bude zle.

Mezi vašimi filmovými rolemi je i několik postav vojáků z povolání – měl jste nějaké předobrazy?
Spousty předobrazů, které jsem viděl kolem sebe nebo o kterých jsem slyšel vyprávět, neměl jsem ale žádný osobní zážitek tohoto typu, protože jsem nebyl na vojně. Ale aby člověk do něčeho pronikl, stačí se pohybovat mezi lidmi nejrůznějších profesí a bavit se s nimi, pozorovat je – to všechno jsou věci, které se pak dají ve vhodnou chvíli zužitkovat.

Jak jste utekl vojně?
Já jí nemusel utíkat, byl jsem dost těžce nemocný, takže modrá byla určitou chabou útěchou za to, co mě tenkrát potkalo. Hodně se o tom toho už namluvilo a napsalo, krásné je, že všichni vědí, že jsem měl epilepsii, i když já tuhle diagnózu z úst doktorů nikdy neslyšel. Všechny bulvární plátky to ale vědí a píší, jak je krásné, že jsem se s tak těžkou nemocí dostal tak daleko, a ať poradím ostatním podobně nemocným. A jaký jsem chudák, že jsem se kvůli tomu nemohl na své oslavě pětapadesátin ani napít. Já ale nemocným epilepsií poradit neumím, protože já na rozdíl od těch novinářů nevím, co přesně to bylo, a na své oslavě narozenin jsem si svoje vínečko v klidu dal a bylo to v pohodě. Musím to zaklepat, ale ty problémy, které mě tenkrát sužovaly a o kterých jsme s pány doktory ani pořádně nevěděli, z čeho pramení, jsou už dávno za mnou. To jen bulvár ví, že trpím jako kůň a nemůžu si užít pořádně ani oslavu vlastních narozenin.

O vás je ale známo, že jste alkoholu nikdy moc neholdoval...
Právě proto, že jsem měl ty problémy, které nebyly sice zase tak veliké, ale hlavně se nevědělo a dodnes se přesně neví, co je způsobovalo, jsem pití alkoholu musel ze svého života vypustit. Byla to do určité míry záruka toho, že bude všechno v pořádku. A ukázalo se, že to bylo opravdu prospěšné – já jsem pak díky tomu neabsolvoval všechny ty nekonečné večírky a nekonečné rozbory představení do pozdních nočních hodin, zkrátka byl jsem ušetřen všech těch ztrát času vyplněného pitím alkoholu. To mě umožnilo načerpat spoustu energie a posunout se dál. Na druhé straně jsem si tím samozřejmě vysloužil spoustu nepřátel mezi mými kolegy, protože oni tohle všechno absolvovali – začali si říkat, co je to za divnýho člověka, když s námi ani nechlastá. Já přitom dělal jen to, na čem jsme se dohodli s doktory, že by to bylo pro mě dobré, a že když to budu dodržovat, měl bych se uzdravit. A potvrdilo se to, všechno se srovnalo a dnes, když můžu pít, nemusím se nijak omezovat, takmám jistotu, že se už nikdy nenechám zatáhnout do těch nekonečně dlouhých pijatik. A to je docela výhra.

Takže vám není líto, že jste přišel o ty hluboké rozbory nad skleničkou?
To mi opravdu líto není. Člověk, jak prochází životem, dostává do vínku určité dary i omezení. A mě potkalo obojí a myslím si, že je to dobře.

Curriculum vitae Miroslava Donutila

Narodil se 7. 2. 1951 v Třebíči, ale krátce po absolvování základní školy ve Znojmě se jeho rodina přestěhovala do Brna a právě s tímto městem je dnes často spojována jeho osobnost. Původně mířil na dráhu novináře, ale reparát z francouzštiny a zkušenosti s amatérským divadlem jej nakonec nasměrovaly na JAMU. V roce 1973 se stal oficiálním členem brněnského divadla Husa na provázku kde ztvárnil přes padesát rolí. Od dubna 1990 je členem Činohry Národního divadla v Praze. Ve světě filmu se prosazoval daleko déle. V r. 1978 na sebe upozornil titulní rolí loupežníka Nikoly Šuhaje ve snímku Balada pro banditu.
V 80. letech následně z pláten kin jako by vymizel, tu a tam se mihnul v menších rolích, například v Postřižinách, zahrál si v několika televizních pohádkách, ale na opravdový úspěch a pozornost filmových diváků si musel počkat až do let devadesátých. Proslavily ho zejména role důstojníků Československé lidové armády v Černých baronech a Tankovém praporu, od té doby si zahrál v celé řadě českých filmů – naposledy v Morávkově Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Spolupracuje s rozhlasem, televizí, dabuje, je známý také jako skvělý vypravěč.

Roman Peterka