23. 2. 2006
Milionové Pelíšky   (iDnes)
Milionové Pelíšky
Příběh nejoblíbenějšího filmu „Byly Vánoce 1967. Bylo mi šestnáct let a chtělo se mi umřít...“ První věty navozují atmosféru, která diváky okouzlila. Pelíšky, nejoblíbenější český film posledního desetiletí, ale vůbec neměly v kinech běžet.

„Byly Vánoce 1967. Bylo mi šestnáct let a chtělo se mi umřít...“ První věty navozují atmosféru, která diváky okouzlila. Pelíšky, nejoblíbenější český film posledního desetiletí, ale vůbec neměly v kinech běžet. Taky v něm neměli hrát Jiří Kodet nebo Emília Vášáryová, a nebýt Bolka Polívky, nedočkali bychom se scény, jak v drdolu maminky Šebkové hoří prskavka.

Celý den zkoušeli pyrotechnici trik s ohněm. Jako kdyby tušili, že se chystá scéna, která vstoupí do dějin českého filmu. Maršál Malinovskij!
Po několika hodinách to Miroslav Donutil vzdal: „Pojedu naostro.“ Jenže to bylo dost riskantní, takže mu to nedovolili.
„Pak konečně režisér Hřebejk přišel na to, jak to udělat, aby Mirek neuhořel,“ vzpomíná Simona Stašová, představitelka Šebkovy manželky, jejíž vyděšený pohled celou scénu skvěle doplňuje. Mezi Donutilem a Stašovou stál asistent režie, držel hořící svíčku a v pravou chvíli přiživil plamen tím, že do něj stříkl lak na vlasy.
„Jak stál asistent nad mojí hlavou, říkala jsem si: Tak, Simono, jestli tohle zkazíš, měli by ti vzít herecký diplom! Věděla jsem, že se musím trefit napoprvé a Donutilovi se podívat až do žaludku.“
Záběr se povedl. Donutil vypije vodku, otevře pusu a vyšlehne plamen.
Bolkovi Polívkovi to ale nestačilo. Na Donutilovo improvizované „Maršál Malinovskij“ zareagoval stejně pohotově: „Brašuuule!“ „Taková ptákovina,“ směje se dnes Donutil, „ale od té doby si s Bolkem neřekneme jinak.“
Pelíšky jsou proslulými scénami nabité jako málokterý český film. A mnohé z nich jsou zajímavé i tím, jak vznikaly.
Tatínek Kraus, za kterého Jiří Kodet dostal Českého lva, stojí na balkoně a vztekle huláká do ztichlé noci: „Proletáři všech zemí, vyližte si...“
Věta, která zlidověla. Přitom není ani ve scénáři, ani v knize Hovno hoří, volné předloze k filmu.
Kdo ji tedy vymyslel?
„Režisér Krejčík,“ odhaluje tajemství Miroslav Donutil, představitel majora Šebka. Proslulý režisér Jiří Krejčík hrál ve filmu lékaře Krausovy rodiny.
„Krejčík ji v osmašedesátém zařval do vrat ruských kasáren,“ pokračuje Donutil. „No a při natáčení ji dal Jiřímu Kodetovi jako dárek. To se nestává často, protože kumštýři bývají na své fóry žárliví.“
Jenže, pozor, tahle věta není původně ani Krejčíkova. „Tu vymyslel herec a malíř Josef Hlinomaz, v osmašedesátém ji namaloval na svůj obraz,“ vysvětluje Jiří Krejčík. Své „proletáře“ si Jiří Kodet zakřičel, jako by to ani nehrál. „Teď můžu umřít, už jsem jim to konečně řekl!“ vykládal pak přátelům.

Kodetovi to zpočátku nešlo

V barrandovskému ateliéru číslo 4, přezdívaném dřevák, je horko na padnutí. Kdysi se tu natáčely prvorepublikové filmy, teď tady asistentka upravuje nástěnku v duchu socialistického hesla Buduj vlast, posílíš mír.
„Akce!“ zavelí režisér Jan Hřebejk.
První metry filmu s pracovním názvem Pelíšky jsou na světě. Je 22. července 1998. O rok později budou majitelé kin po celé republice žasnout. Na slavnostní projekce filmu, který se právě točí, bude větší nával než na Titanic.
Scénář se přepisoval osmkrát, peníze se sháněly pět let. Původně to měla být jen televizní inscenace, která by se vysílala o Vánocích. Jen souhrou šťastných náhod je z Pelíšků celovečerní film, který stál necelých dvacet milionů korun a vydělal přes osmdesát.
Jediný, kdo v Pelíškách odmítl hrát, byla Iva Janžurová. Měla v nich totiž umřít a to se jí nechtělo. Je pověrčivá. Slovenské herečce Emílii Vášáryové to nevadilo. Tak mě ponesou v truhle, a co? Na projekci pak plakala. „Nejste u každé klapky. Proto jsem vůbec netušila, že po pohřbu se dcera schovává v mé skříni. Tohle jsem totiž po mamiččině smrti prožila i já.“
S režisérem Jiřím Krejčíkem se při obsazování rolí taky nepočítalo. Ale Hřebejk toužil po tom, aby si scénář, kterým si nebyl moc jistý, Krejčík přečetl. „Věděl jsem, že to udělá, když mu nabídnu roli. Doporučil mi pak, aby příběh po srpnové noci roku 1968 už nepokračoval, původně se totiž třetina filmu měla odehrát ještě v sedmdesátých letech. S filmem to udělalo své.“
Tatínka Krause, klíčovou postavu příběhu, Hřebejk do poslední chvíle ne a ne najít. Pro Jiřího Kodeta byla role jako ušitá. Jan Hřebejk to věděl, jenže před pár lety spolu točili a nerozešli se zrovna v dobrém. Nakonec našel odvahu.
Když se začalo točit, Kodetovi to nešlo. Měl nově udělané zuby, bolely ho a ještě trochu šišlal. Ke vší smůle se hned první den začalo s těžkými scénami.
„Sledoval jsem ho na obrazovce a nezdálo se mi to,“ vzpomíná Hřebejk. Vtom se k němu zezadu přitočil Jiří Krejčík, zaťukal mu jemně na rameno a povídá: „Podívejte se, takové charizma a nasazení nikdo jiný nemá. Buďte trpělivý, vrátí se vám to.“ Vrátilo.
Jiří Kodet pak za roli děkoval Janu Hřebejkovi do konce života.

Vstávaj, jsou tu Rusáci!

Svatba. Rodina Krausových a Šebků u jednoho stolu a v kávě se roztékají plastové lžičky.
„Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“ Památná věta pronesená Jiřím Kodetem do hrobového ticha. Tak tohle je od spisovatele Petra Šabacha.
V jeho knize Hovno hoří najdete bratrské sázky, kdo vydrží déle pod vodou, nerozbitné skleničky polských soudruhů i lampasáckého tatínka Šebka s jeho povelem do telefonu: „Dejte mi linku dva sta pět.“
Scenárista Petr Jarchovský připsal rodinu Krausových, životní příběh svého dědečka. S čím scénář nepočítal, ale pro film to byl zlatý důl, je svérázný humor herců.
„To je ono, to tam chci!“ zařval při zkoušce režisér Hřebejk. Bolek Polívka v roli Šebkova bratra strčil do vyčesaného drdolu Simony Stašové prskavku. Jen tak, aby nebyla nuda...
Nápady chrlil také Jaroslav Dušek, který chodil na natáčení, i když měl volno. On přišel s „nabídkou kvalitního sexu“ a vymyslel nezapomenutelnou erotickou předehru se skleněným těžítkem. „I proto v mém dalším filmu Musíme si pomáhat hráli právě Jaroslav Dušek a Bolek Polívka, i když původně jsem počítal s někým jiným,“ vzpomíná Jan Hřebejk.
Ve scénáři nebyl ani srpen 1968 a obsazení Československa.
„My byli s Jarchovským v kočárku, když přišli Rusové, tak jsme požádali herce, aby nám o tom vyprávěli,“ říká Hřebejk. Když ve čtyři ráno vyděšená Stella Zázvorková budí své syny zpité pod obraz a slyšet je jen monotónní zvuk letadel, je to Polívkův zážitek. Na jaře 1968 byl v Sovětském svazu na divadelním festivalu a tam, při divokém rozlučkovém večírku, pozval své moskevské „bratry“ do Vizovic.
Osudného 21. srpna 1968 ho stejně jako ve filmu budí nad ránem maminka: „Bolku, vstávaj, jsou tady Rusáci!“
On jí tenkrát rozespale odbyl: „Mamo, ať chvilu počkajú, kurňa.“
Úplně náhodou je ve filmu zbit i učitel Saša Mašlaň v podání Jaroslava Duška. Další slavná scéna. Na otázku „Hledáš někoho, soudruhu?“ se Jiří Kodet, hrdý antikomunista, neudrží a přetáhne Duška vycházkovou holí. To je příhoda inspirovaná vlastním zážitkem Miroslava Donutila.
Ve filmu mělo být všechno trochu jinak. Původně tenhle bývalý politický vězeň zbije snaživého učitele jen v duchu. Nechá si o tom zdát stejně jako šestnáctiletý Michal sní pod vánočním stromečkem o „koních“ a místo nich dostane vojenské boty.
„Kodet měl v další scéně říct: Nic, děkuji vám. Pak jsme se ale dívali na monitor a řekli si: A proč by ho nepraštil?“ vypráví Hřebejk.
A u toho zůstalo. *

Foto popis| Na žádný jiný český film se v posledních deseti letech nechodilo víc, Pelíšky vidělo v kině přes milion lidí. Scéna s Miroslavem Donutilem a Simonou Stašovou patří k nejpůsobivějším.
Foto autor| foto 2media/ Špelda Martin

O autorovi| text Lucie Protivanská