12. 12. 2005
Donutil: Rybaření miluju, kapry nejím   (iDnes)
Šťastný to muž! Miroslav Donutil už osmadvacet let miluje svou ženu, a opravdu, do telefonu s ní... více

Šťastný to muž! Miroslav Donutil už osmadvacet let miluje svou ženu, a opravdu, do telefonu s ní hovoří, jako by se dvořil. Je úspěšný a pravidelně to připomíná: "Letos jsem měl představení pro krajany v Americe, a to tam nezažili! Museli vybrat největší sál, a stejně se tři sta diváků nevešlo."

reklama


POŠLI E-MAILEM

TISKNI ČLÁNEK

reklama

Ale proč ne - může být hrdý. Stále patří mezi nejoblíbenější herce. Přesto potěší, když tu svoji slávu sem tam shodí: "Divím se, že hezké holky zajímám - já, takovej starší páprda."

* Připomeňte mi: jak jsou dnes staří vaši synové?
Tomášovi je šestadvacet, Martinovi čtrnáct.

* Připadáte si mezi mladými kluky staromódní?
Už se nesnažím být free a in, jako jsou oni, protože by to vypadalo směšně. Kdybych si dnes vyrazil na technoparty, bylo by to pro spoustu lidí jistě velké povyražení a pro mě možná zkušenost, ale nic mě tam netáhne. Před čtyřmi lety jsme byli na diskotéce našeho kamaráda v Brně a Bolek Polívka po deseti minutách říká: „Pojď pryč, tady vypadáme jako dozor.“ Měl pravdu.

* Poslechl byste si hiphopovou desku?
To zas jo.

* Upřímně?
Martin to pouští pořád. Když jedeme autem na Vysočinu, tak celou cestu hraje hip hop a já s potěšením zjišťuju, že mě některé pecky zaujmou. A doma si na něj můžu i zatrsat, ale jít někam do klubu a tam to předvádět? Snad jen občas, s partou, když se zdržím, tak si cestou k baru párkrát dupnu do rytmu, ale nesmí to trvat dýl než pět minut. Pak se zadýcháte.

* Umíte ubalit jointa?
Nezkoušel jsem to už dlouho, ale kdysi jsme to taky samozřejmě uměli.

* Helemese.
Nezapomeňte, že naše divadlo vyrazilo do světa roku 1974, měli jsme náskok. A v Holandsku nikdo nic jiného nedělal. Takže se to vyzkoušet muselo a jenom si blahořečím, že jsem od toho zase rychle ustoupil, protože mě to nezaujalo. Nikdo z naší party na slavném Provázku tomu nepropadl. Ale představte si - jednou vejdu do plné amsterdamské ulice, a ta se najednou vyprázdnila. Když jsem to vyprávěl hostitelům, tak nevěřili, musel jsem jim tu ulici ukázat, a oni se ptali: "Tudys prošel? Vole, to je evropská drogová centrála! Tady jsou největší prodejci a závisláci z téhle země."

* Ale proč se ta ulice vyprázdnila?
Na to jsme přišli až později - já si tehdy v Belgii koupil baloňák, ve kterém jsem vypadal jako inspektor Clouseau...

* ... á, vypointovaná Donutilova historka!
Ne, tak to opravdu bylo. Mysleli, že jsem nějakej fízl.

* Obdivuje dnešní mládež Donutila a jeho hereckou generaci, nebo jste už ve stínu Geislerové, Lišky a spol.?
Liška a Geislerová? Ti už jsou na ně staří. A my jsme jen dědoušci, kteří kdysi něco dokázali... Starší syn je ještě ochotný zařadit svého otce mezi herce, ale Martin a jeho spolužáci, ti by už asi moc českých herců nevyjmenovali.

* Koho znají?
Padají tam americká jména, která mi nic neříkají. Takže si vůbec nedělám ambice, že by byla naše herecká generace pro čtrnáctileté děti stravitelná.

* Takovou skepsi bych při vašem sebevědomí nečekal.
Já mám štěstí, že jsem se objevil v některých kultovních filmech - to je dobré si pohlídat.

* Nuda v Brně?
I Pelíšky, Dědictví a Černí baroni. Děcka vás tam vidí a je to pro ně znamení -tenhle s náma drží. Vzpomínám, jak jsme u Pelíšků přemýšleli, co tomu mladí řeknou, protože copak oni vědí o osmašedesátým? Historii neřeší, bude jim to připadat trapný... Ale nakonec řešili to, že jsou Kodet sDonutilem ještě blbější fotři než ti jejich, a přijali to. Ačkoli asi nebudou stát fronty na pořad, kde hraju já, Zedníček, Skopal, Paulová nebo Trávníček.

Vánoční kapříci v Brně

* Vzpomínáte na brněnské Tekuté kapříky?
Jistě, tu akci vymyslel Franta Kocourek - tátové od rodin šli na Štědrý den koupit stromek a rybu. Jen se původně trochu nepočítalo s tím, že se mnozí nevrátí domů.

* Včetně vás?
Mě se to netýkalo. Nemohl jsem pít, takže mě hospody moc nezajímaly a vracel jsem se k rodině.

* Ženy na Tekuté kapříky nechodily?
Občas se nějaká mihla, ala ta si spíš přišla toho svého odvést ve zlé předtuše. Jinak jenom chlapi. Sportovci, herci, básníci, samé veličiny, a všecko se to družilo. Mistři světa v kolové bratři Pospíšilové i Moravanka. Kolikrát nás přišlo na dvě stě.

* A opravdu žádné ženy? I Werich přece udělal na Vánoce výjimku a pozval k sobě Stellu Zázvorkovou s Jaroslavou Adamovou.
U nás žádná taková nebyla, i když Dášu Bláhovou jsme na Provázku považovali za chlapa. Ne že by jevila nějaké příznaky, ale jako jediná ženská vydržela. Ostatní herečky občas kolabovaly.

* Nepřeháníte?
Bylo to opravdu náročné divadlo - na fyzičku, na psychiku, na všechno. A Dáša to zvládala. Vždyť si vemte naše půlroční turné ve dvanáctsettrojkách z roku ’88 z Moskvy do Paříže... Zúčastnilo se deset souborů z celého světa, všichni měli karavany, ve kterých spali, no amy měli ty dvanáctsettrojky. Byl jsem ve dvojici s Jirkou Pechou - týden dělal on tátu a já mámu, pak se to zase prohodilo.

* Jednou mámu, potom tátu?
Týden pral a vařil on, druhý týden já. Horší to měly smíšené dvojice - když partneři vyjedou na půl roku v dodávce do světa, tak to většinou nepřežijou.

* To připomíná právě dnešní karavany technařů.
Asi jo. Někam jsme přijeli a utábořili se, týden hráli a zase se stěhovali. Pro holky opravdový masakr... V Lotyšsku jsme zastavili u jezera, režisér Scherhaufer nechal z dodávek postavit vozovou hradbu jak za Žižky, proti vlkům a nájezdníkům, chytali jsme ryby a sbírali houby... Až později jsme zjistili, že je nedaleko jaderná elektrárna, a proto jsou ty houby tak veliké.

Slečno, jakého jste znamení?

* Považoval jste při své svatbě za důležité, jestli je s nevěstou legrace?
Když se člověk zamiluje, tak to neřeší. Prostě se na sebe podíváte a buď to tam je, nebo není -- dál nad ničím nepřemýšlíte. Na ten první pohled hrozně věřím.

* Vím, už půl roku po něm jste se brali. Co kdyby to vzal takhle šusem třeba i váš syn - pochválil byste jej?
Připadalo by mi to docela dobrý. Mě vždycky děsilo, že spolu lidi chodí třeba deset let. Podle mě by se neměli moc dlouho psychicky osahávat - když vzplanete a chcete s druhým člověkem žít, tak se musíte rozhodnout okamžitě. Aspoň já to tak cítil a jsem rád, že žena taky.

* A když jste později trošku vystřízlivěl, stála vedle vás manželka, se kterou byla legrace?
Ano, naše znamení k sobě patřila. A znamení fungují stoprocentně.

* Teď mluvíte o znameních zvěrokruhu?
Jistě, ta jsou ověřena tisíci a tisíci let. Je dáno, že k sobě - co já vím - Rak a Vodnář nejdou, a vy jednou zjistíte, že opravdu nepasujou.

* Syn přivede domů nové děvče a vy se hned zeptáte na znamení?
On by se o to měl zajímat, já mu to nanejvýš taktně naznačím. Ale syn na mě jako zamilovaný mladý člověk nedá. Kdybych mu někoho rozmlouval, měl by mě za blázna.
* Uznejte, že někdy to třeba i tomu Rakovi s Vodnářem může klapat.
Nemůže, vztah bude udržovaný za drastických podmínek. Ti dva spolu zůstanou třeba kvůli jmění, kvůli dětem, ale nejde to. Nebo jde, ale dře to.

* V jakém znamení jste vy?
Jako Vodnář jsem si vybral Lva, to je dobrá konfigurace. Ale tehdy jsem to taky nevěděl, neptal jsem se na ulici „slečno, promiňte, jakého jste znamení?“, aby řekla, že je Panna, a já na to „na shledanou, šíleně se mi líbíte, ale jsem Vodnář“. Až později jsem se podíval na znamení dívek, se kterými jsem chodil před manželkou, a vše bylo jasné: s těmi to nemohlo fungovat.

* Patří humor i k takovým ceremoniálům, jako je svatba?
Kamarád Franta Kocman žil sedmnáct let s partnerkou, a teprve pak se rozhodli, že to stvrdí svatbou. Pozval mě za svědka, tak tam jedeme, já mu radím, ať si hlavně dá pozor na svatební noc, pak jsme se přihlásili paní úřednici a ta mi říká: "Občanský průkaz." Já na to, že ho nenosím, a ona, že nemůžu svědčit. Tak já: "Po pravdě bych to stejně nerad svědčil, oni jsou spolu sedmnáct let, to hrozí krachem." Franta se zděsil, "rychle, co teď uděláme?" a utrhl se na úřednici, "vy nevíte, kdo to je, to je Donutil zNárodního, jde mi za svědka, napište tam číslo 224224 a pak si to dodatečně zapíšete." Ona pořád, že to musí mít úředně potvrzené, Franta nadával, a když ty šílené hádky dostoupily vrcholu, tak jsem vytáhl občanku.

* Co Franta?
Křičel "já tě zabiju", ale mně to přišlo srandovní. Až pak jsem se podíval na jeho Míťu, a ta moc nadšeně nevypadala.

* Všímáte si dívek, když jste na jevišti?
No jistě! Při svých pořadech nechávám na publikum svítit, a když vidím, že se tam usmívá pár hezkých holek, tak si říkám kurnik, to je stejně dobrý, že jsou schopný skousnout takovýho staršího páprdu. Tuhle jsem přijel do Třince, a tam sedí jenom krásný holky, tak se ptám pořadatele: Jak to děláte? A on: „Tož, normalně. Za něco muže vzduch tu v Třinci, ty železarny trochu dodaji, a zbytek už je na nas.“ Opravdu - všimněte si, kolik modelek a miss se narodí na severní Moravě. Když přijdete v Ostravě do Stodolní ulice, kde to mám rád, tak vidíte největší hustotu krasavic na metru čtverečním.

Filip, Regina a Vladko

* Líbili se vám VyVolení nebo Big Brother?
Ze začátku mě hodně zajímalo, kam to povede. A pak jsem pochopil, že někam, kde už to vidět nechci.

* Kam, někam?
Nepředpokládal jsem, že to bude až tak neúnosně rozvolněné. Ty sexuální hrátky byly často nechutné a mrzelo mě, že to vidí děti jako můj syn, které od počátku řešily všechny ty Filipy a Reginy... Ale o to víc pak potěšilo, že můj pořad 3+1 odvysílali v neděli, kdy bylo v Big Brother vyřazování, a já měl skoro dva miliony diváků - mnohem víc než reality show. Většina lidí snad chce přece jenom něco jiného.

* Když jste cestovali s divadlem v těch dodávkách, míval jste někdy tak zuřivé záchvaty jako Vladko z VyVolených?
Divadlo se nedá srovnat s izolovanou vilou! My byli v partě a svobodní, a když jsme se třeba po nějaké době trošku nesnášeli, tak kolem byly další soubory. Šel jsem s kytarou k Afričanům, oni vzali bubínky a rozjeli jsme mejdlo ve velkým.

* Po návratu z takové šňůry jste šli s ostatními herci hned zase společně na kafe? Víte... Když jsme se vrátili, tak mě ostatní nechali v Klatovech, ale to nemá cenu rozebírat. Jen to byla má tečka na Provázku.

* Co se stalo?
Měnil se čas a ostatní si ho nezměnili, takže odjeli o hodinu dřív. Scherhaufer zavelel „jedeme, když tady není“, a to mě rozložilo. Řekl jsem si, že tady nemám co dělat. Přijel jsem stopem o den později a moje žena nechápala, kde jsem zůstal.

* V Brně jste byl dlouho považován za skvělého herce, ale s dodatkem, že nejlepší je stejně Polívka - štvalo vás to hodně?
Tohle se u nás nikdy neřešilo. Bolek nepochybně byl a bude vynikající, ale rozhodl se pro pantomimu, pak se pustil do specifického pohybového divadla a tímhle směrem si šel. Nikdo mu do toho nezasahoval.

* Takže jste nebyli rivalové?
Vzpomínám na jediný zádrhel, kdy to tak mohlo vypadat. Oba jsme byli vždycky ambiciózní, a když se připravovala Commedia dell’arte, tak Scherhaufer říká: "Napište si na lístečky, kdo co chce hrát, je to tajné." A protože ústřední postavou je Arlequino, tak jsem napsal jeho, ale hlavní postava byla od začátku rezervovaná pro Bolka... Takže Scherhaufer říká, "hele, tady čtu, že Mirek chce být Arlequino," což bylo k pobavení všech ostatních, ale mně to nebylo příjemné. To byl jediný moment, ze kterého se snad dalo usuzovat, že si jdeme po packách.

Žádnou stranu nepodpořím

* Co kdyby vaši synové řekli, že se přihlásí do reality show taky?
Věřím tomu, že se to nestane. Většinou se tam hlásí lidi nějak narušení -- mají nedostatek citu, podivnou výchovu, málo peněz, jsou sociálně trošku jinde... Takže myslím, že by to syny nenapadlo ani omylem.

* Když se na ně díváte, říkáte si někdy: Dospíval jsem sice za komunistů, ale v něčem jsem to měl lepší než oni?
Pochybuju, že lepší, my neměli žádné možnosti, které mají oni... Martin se mě ptá, "taťko, proč ses nejel učit anglicky do Ameriky?" a co mu na to mám říct? Vysvětlovat, že kdybych o to požádal, tak mě asi zavřou do blázince? To už dnes nemá smysl.

* Opravdu nenajdeme plusové body pro dospívání v okupované zemi?
Víc jsme se družili, to byla jediná výhoda. Vyjeli jsme s kytarou, sjeli řeku, zpívali, milovali se - bylo to jiné. Dneska se děti od patnácti let rozhodujou, kterou cestou se vydat, aby našláply směrem ke spoustě peněz, protože jinak ve společnosti neobstojí.

* Jste si jistý, že u vás v mládí o koruny nešlo?
Věděli jsme, že když skončíme školu, budeme mít svých dvanáct stovek měsíčně... A velký průšvih tohohle národa je, že se spousta lidí nechytla po politické změně a ti se dnes potácejí ve skeptických úvahách, že to kdysi bylo lepší.

* Dřív se nemuseli o nic starat...
... a stát se staral za ně, ale vůbec si už neuvědomujou, o co všechno přicházeli; že se nemohli vyjadřovat, jak chtěli, že nikam nemohli jezdit... Oni vám řeknou, že dneska taky nemůžou nikam jezdit, „nemáme peníze“, ale takhle si sami sobě nalhávají, že bývalo líp. Klidně by nad sebou zase měli bič a komunisti mají pořád silnější pozici. Pomalu se kasají, že budou ve vládě.

* Ani vy dnes, koukám, nejste úplně spokojený.
Vždyť kolik afér v poslední době zahýbalo společností a nikdo je neřeší! Smetou se ze stolu. Všichni úplatní politici, asistenti a ředitelé mizí do ztracena, ministři neberou odpovědnost za sebe ani za své podřízené... Vládne obrovská politická nekultura, a to se pak vůbec nedivíte rozladěným lidem, že nechtějí volit nikoho.

* Když jste se stal v devadesátých letech jedním z nejžádanějších umělců, chtěli vaši popularitu využít i politici?
Jedna strana mi třeba nabídla roli v politickém předvolebním klipu, který byl tak debilní, že jsem vůbec nechápal, jak může někdo něco takového vymyslet. Zařekl jsem se, že nebudu dělat kampaň žádné straně - připadá mi nesmyslné, když se zpěváci a herci pletou do politiky a okrádají se tím o publikum. Protože moji diváci jdou napříč politickými stranami.

* Ale vám třeba vadí komunisté a klidně můžete své příznivce pošťouchnout, aby je nevolili.
Nevěřte, že má nějaký umělec takový morální kredit a sílu, aby svým vystoupením přispěl k rozhodnutí voličů. To je klam.

* To dávají politické strany peníze za umělce zbytečně?
Naprosto. Měly by je využít jako investici do své politické kultury, protože tu nemají. Politici by se měli učit vystupovat a konkrétně vysvětlovat, jakou cestou půjdou. A nepřesvědčovat lidi cirkusem umělců, kteří si stoupnou na pódium a zpívají - vždyť oni tam jsou stejně jenom proto, aby si vydělali prachy.

* Určitě ne všichni.
Ano, Lucie Bílá zazpívá pro ODS kdykoli, protože to cítí jako svoje vnitřní přesvědčení. A já taky cítím, že by se tahle strana měla dostat k vládě a ukázat, že to myslí skutečně upřímně...

* ... upřímně už to tady myslel kdekdo.
Samozřejmě ne tak upřímně, jako to myslel Gross, který jenom velmi neupřímně zmizel z politické scény.

* A přesto byste ODS nepodpořil?
Nepomohlo by to mně ani jim. Voliči se nerozhodnou podle toho, jestli jim někdo zpívá nebo recituje.
Utrpení fanouškovo

* Přišel už za vámi někdo s tím, že jste mu ublížil vyprávěním svých historek?
Jednou se můj o dva roky starší spolužák z JAMU rozzlobil. Řekl jsem historku, která ho proslavila, a on od té doby dostával příležitosti, ale vyčetl mi ji. Dávno prý žije úplně jiným, slušným životem, a tak ho příběh z období méně slušného ponížil v očích kolegů...

* O co šlo?
O to, jak jsme prožívali bujaré období v brněnském dabingu, to bylo všechno.

* Takže v tom byly ženské.
Jedna ženská, hezký příběh to byl. Jenomže jak se říká, že bývají z prostitutek nejlepší matky, tak se i kluci, kteří prožili bujaré mládí, stanou usedlými pantáty - starají se o rodiny a velmi si toho váží.

* Jak na vaše představení reagují třeba krajani ve Spojených státech?
Letos to bylo něco nádhernýho. V Chicagu jsem nikdy nebyl, a teď tam přijedu a pořadatel povídá: „To jsem ještě nezažil. Pět set lístků jsme prodali za dva dny, a nakonec jsme vzali sál pro dvanáct set lidí, protože větší už tu není.“ Když jsem přicházel, stálo tam snad tři sta lidí, kteří se dovnitř nedostali...

* No dobře, ale to byla asi výjimka.
Vzpomínám třeba na Austrálii - přijeli jsme do Canberry, venku čtyři pod nulou a v sále 194 lidí. Po prvním představení za mnou přišla paní: "Proč jste tak smutný?" Tak říkám: „Smutnej zrovna nejsem, ale přiletěl jsem z Prahy, kde bylo v Lucerně dva a půl tisíce diváků.“ A ona: „Kolik myslíte, že v tomhle městě žije Čechů a Slováků? Rovných dvě stě, ale šest jich pase ovce...“ Tak jsem se chytil při tom, jak je člověk neskromnej.

* Brzy vám bude pětapadesát - nezačnete zmírňovat tempo?
O tom pořád přemýšlím, ale nevím, jak to udělat.

* Odmítat kšefty?
Přijímám nanejvýš třetinu nabídek, ale i to mě zahltí tak, že nemám čas uvažovat o zvolnění. Teď by to byl hřích. Jestliže vám nabídnou, natoč Inspektora Klubíčka, ve kterém před sedmdesáti lety hráli Marvan a Plachta, nebo nabídnou třináct dílů Četnických humoresek, což je jediný seriál, který uznávám... A potom zavolají chlapci Svěrákovi, pojď s námi točit film, nebo mrknu do diáře a vidím, že roku 2007 natáčím Vieweghův Román pro muže...

* Plný diář máte třeba i na červen 2006, kdy budeme hrát fotbal na mistrovství světa?
A co myslíte, že jsem včera řešil? Představení v Národním divadle už nepřehodím, ale celý červen točím taky film, což je neřešitelná situace a utrpení. Chtěl bych na mistrovství jet, ale musím do natáčecího plánu vymyslet díry.

* Vy věříte týmu Karla Brücknera, který už má svůj vrchol za sebou?
To je volovina, co říkáte! I kdyby někteří hráči byli za zenitem, tak myšlenkově budou mít vrchol na mistrovství světa. Pro tři čtyři z nich to bude zakončení kariéry, a byli by blbci, kdyby ho nechtěli mít co nejkrásnější. Pavel Nedvěd nemusí hrát jako dřív, ale stejně se z něj protihráčům rozklepou nohy. Nemusí mít koleno v pořádku, ale budou tam vlát jeho vlasy, a to je to podstatný. Šmíca vždycky šoupne gól, když to mužstvo nejvíc potřebuje, Galásek za obranu položí život...

* ... takže?
Podle mě jsme černým koněm šampionátu.

***

Vánoční svátky Miroslava Donutila
Miluje rybaření, ale kapra nejedl o svátcích nikdy. "Jsme s otcem rybáři," říká, "a ke konzumaci kaprovitých ryb máme svébytný postoj." Takže si dá řízečky s bramborovým salátem. "Ze sladkovodních ryb mám rád pstruha nebo candáta, když si je sám chytnu. Ale kapr mi nic neříká ani jako rybáři, ani jako strávníkovi." Ze všech dárků, které kdy dostal, bylo osudové loutkové divadlo. "S tím divadlem jsem si začal hodně hrát, střídat hlasy, hrál jsem všechny postavy. Byl jsem jediným hercem i jediným divákem, nikoho jsem k tomu nepotřeboval. Mám pocit, že tam v těch pěti letech se začal rodit základ pro mé pozdější uvažování, čemu se budu věnovat."

Miroslav Donutil
Sešli jsme se v kavárně luxusního hotelu, kde jen dobré kafe přijde na stovku, tak říkám: "Jste zvaný." A Donutilovi hned svítí oči: "Takže si dáme whisky." Jenom žertuje -- nikdy moc nepil, lékaři mu to nedoporučovali. Občas si zapálí cigaretu a na první pohled je jasné, že by potřeboval nějakou dietní roli, jinak se těch svých pár kilogramů navíc asi už do smrti nezbaví. Narodil se 7. února 1951 v Třebíči a vystudoval herectví na brněnské JAMU. Dlouho působil v Divadle na provázku, od začátku devadesátých let je členem činohry Národního divadla. Na obou scénách i ve filmech vytvořil pozoruhodné role, neméně oblíbený je i jako vypravěč. Jeho populární talkshow vyšly i na CD a DVD. Je ženatý, má syny Tomáše a Martina.
Foto popis| Černí Baroni (1992) Nikdy sice nebyl na vojně, ale ve Švandrlíkově příběhu z "pétepáckého" prostředí si zahrál velitele.

MF DNES ,  Tomáš Poláček

top